Projekt JenTakŽít v sobě nese dva podstatné a důležité cíle nebo spíše sdělení či poslání, které chci přinášet a předávat dál a nejdál, kam to jenom půjde. Prvním posláním je DESTIGMATIZACE osob s duševním onemocněním a druhým pak POMOC, POCHOPENÍ a PODPORA, VÍRA a NADĚJE pro všechny lidi s bolavou duší.
JenTakŽít na Facebooku, to je společný prostor, kde sdílím sama sebe pro Tebe, často v osobních zpovědích a sdíleních. Najdeš zde různé tipy, rady a strategie, které utvářely a utváří tu mojí cestu Zotavení tedy RECOVERY. Díky skupině JenTakŽít...cesta Zotavení tady můžeš najít i BEZPEČNÝ PROSTOR pro Tvé sdílení a hledání té Tvé cesty Zotavení.
NEJSI V TOM SAMA/SÁM, JSME V TOM SPOLEČNĚ!
...videa i v odkazu níže...
NECH MI TU NA SEBE MAIL A UŽ TI NIC NEUTEČE!
Na každé cestě je spousta křižovatek. Mohou být malé, některých si člověk vlastně ani nevšimne, nepřemýšlí o nich. Jsou tak samozřejmé, že je ani nezaregistruje a kráčí dál. Některé jsou přece jen větší, takové, kde se na chvilku zastavíme a hodnotíme, kudy, a proč právě tudy ANO a tudy NE. Někdy se právě všemi těmi "malými" křižovatkami postupně...
I já tohle zažívám, třeba jako včera. Už ráno, když jsem jela do práce jsem věděla, že je tady zase jeden z těch dnů, kdy bych nejraději zastavila někde daleko od lidí, došla na nějaký vysoký kopec, posadila se tam do trávy a brečela a brečela. Někdy pláč odplaví to co je potřeba, někdy se prostě člověku uleví, když nechá ...
"Nepohnout se kupředu, zůstávat, kde jsme, vracet se k minulosti, jinými slovy: spoléhat na to, co "máme", je veliké pokušení, neboť to, co máme, víme, na tom můžeme lpět, cítíme se v tom bezpečně. Bojíme se nejistoty, a proto se varujeme vykročit do neznáma; když navzdory tomu krok vpřed učiníme, potom nám tak nebezpečný nepřipadne, ale předtím,...
Dneska to zkusím zase přes hudbu, protože jsem moc unavená na to, abych hledala ta správná slova pro to, jak se momentálně cítím. Ale mám pocit, že tahle písnička vlastně hodně říká o tom mém vnitřním naladění...
Tak kam chceme dojít? Na to se sama sebe ptám celý víkend, kdy začalo být jasné, že nás čeká doba, která bude ještě míň příjemnější než byla celý dlouhý rok. Jak začít, jak tak nějak jednoduše vyjádřit to, co mě na téhle, dnes už roční covidové situaci vlastně štve úplně nejvíc ze všeho...
...studuju...a zároveň si vlastně plním jedno z mých přání a snů, na které jsem se těšila posledních pár měsíců.
Taky se Vám někdy stane, že třeba brouzdáte po netu, nebo jen tak prohlížíte nějaký časopis, noviny nebo knížku a najednou je tam slovo, obrázek, věta, citát, který tak nějak "mluví" přímo na Vás?! Který jakoby říká: "Jo, jo...na Tebe mluvím...tak poslouchej!"
Skákali jste někdy bungee jumping? Já ne a vím, že to ani nikdy nezkusím. Tenhle druh adrenalinu mě vůbec neláká! Jaký má asi ten člověk, který se rozhodne dobrovolně přelézt to zábradlí na druhou stranu, pocity? Co mu jde asi hlavou, když se vrhá z té výšky dolů, do propasti?! Celý jeho život v tu chvíli závisí na jednom laně....
Letošní rok byl zvláštní a to v mnoha směrech... A jaké slovo mě napadá, když se na něj zpátky podívám? Asi že byl divoký a docela těžký a náročný, ale že vlastně stál za to!
Otázka, která se mi často honí hlavou a na kterou pořád ne a ne najít odpověď.... Proč mám pocit, a to opravdu SILNÝ POCIT, že musím být, a to nejlépe VŽDY a za VŠECH okolností VÝBORNÁ?! PROČ mi nestačí být třeba jenom DOBRÁ nebo DOSTATEČNÁ?! Vždyť přece být v čemkoli dobrá je fajn a být v některých věcech ...
...po dlouhé době jsem si včera uděla cappuccino. Po dlouhé době jsem také včera, po celém týdnu a možná i po celém dlouhém měsíci pocítila potřebu, se nějak vědomě odměnit, dopřát si klid, udělat si radost.
DNESKA MALUJU...je to strašně moc osvobozující pocit. Pocit, až se mi chce brečet! I pláč je vlastně obrovsky osvobozující.
