Před rokem jsem pustila do světa něco, co je velkou součástí mě samotné. Moje peerská praxe nedávno oslavila své první narozeniny. A já se potřebuji ohlédnout, nejen za tím, co všechno přinesla, ale taky zatím, co během toho roku naučila mě.

Dneska se mi v hlavě honí to, jak někdy samotný život předčí všechny sny a představy, které jsem kdy měla. Ty, o kterých jsem si myslela, že se nikdy nemůžou stát. Že zůstanou navždy schované v přihrádce s popiskem: "Krásné, ale nemožné."

...říká mi často moje hlava. "Jenže ty to prostě cítíš takhle a je to v pořádku!" říká mi k tomu moje srdce?! Kdo má vlastně pravdu? Komu můžu věřit? A to jsem pořád "jenom" já...je to MOJE hlava a MOJE srdce. A co když mi do toho, jak a co mám cítit, začne mluvit ještě někdo další? Jak se v tom všem neztratit?...

Jsem tlustá. Občas to někde řeknu nahlas a téměř vždy přichází taková zvláštní, rozporuplná reakce. Lidé někdy bývají zaskočeni a mají tendenci mě uklidňovat: "Ale ne, to nejsi!" Takovým tím tónem, ve kterém já slyším něco jako: "Jej, tohle je pro mě nepříjemný…nechci to potvrzovat…možná si to myslím…ale nechci to říkat nahlas…"

Není čas ztrácet čas. Tuhle větičku mám ráda, je taková hravá a ráda ji používám. Zároveň pro mě ale má i tu důležitou hloubku toho, že vím jaké to je, když je člověk tak nějak nedobrovolně zastavený či paralyzovaný. Kdy v určitém životním období není schopen udělat krok žádným směrem a zůstává trčet na jednom místě. Zůstává na místě, kde...

Další parťák do života: PERIMENOPAUZA! Hrozný slovo, hrozný název...PATŘÍ JÍ TO!

NÁDECH, VÝDECH...jedna z nejčastěji doporučovaných strategií jak najít ztracený klid. Taky jedna ze základních životních funkcí, která nám dovoluje být naživu. DECH, takový parťák, kterého máme stále sebou, i když si to často vůbec neuvědomujeme.

Někteří z vás si jistě všimli, že jsem se ZE SÍTÍ tak trochu VYTRATILA. CÍTILA JSEM totiž velkou potřebu se ZASTAVIT a PODÍVAT SE na tu svojí "tvorbu" tak nějak S větším ODSTUPEM. Podívat se na to, jestli TO CO DĚLÁM JE POŘÁD ještě o tom, PROČ TO VŠECHNO původně VZNIKLO. Tedy o POMOCI a PODPOŘE lidí, kteří se setkávají...

Mohlo by se zdát, že OBDOBÍ JEJICH PŘÍCHODU je pro všechny ČASEM RADOSTI, OČEKÁVÁNÍ a TĚŠENÍ. Někdy mám dokonce pocit, že se to OD NÁS tak nějak AUTOMATICKY očekává. Že když řekneš "Vánoce", MUSÍ následovat úsměv, třpyt světýlek a nadšené plánování.

Říct si o pomoc, když nás bolí duše, to chce opravdu VELKOU DÁVKU ODVAHY. A přesto stále lidé zažívají ve chvílích, kdy si o tu pomoc chtějí říct nebo již řeknou, pocity jakéhosi ZKLAMÁNÍ nebo NEDOSTATEČNOSTI SEBE SAMA. Když se podívám zpět DO SVÉHO PŘÍBĚHU, tak ani pro mě NEBYLO JEDNODUCHÉ si kdysi O TU POMOC ŘÍCT. A přesto, když...

Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy zahlédnete nějakou pěšinu nebo cestičku, o které moc nevíte kam vede a už vůbec netušíte kam vás vlastně zavede. Jediné co v tuhle chvíli víte je to, že vás něčím přitahuje, že vás "volá" a že se po ní zkrátka musíte vydat. Teď hned...ať už vede kamkoliv...

...JSOU RŮZNÉ DNY, A VŠECHNY JSOU MOJE...