...KŘIŽOVATKA...

     Na každé cestě je spousta křižovatek. Mohou být malé, některých si člověk vlastně ani nevšimne, nepřemýšlí o nich. Jsou tak samozřejmé, že je ani nezaregistruje a kráčí dál. Některé jsou přece jen větší, takové, kde se na chvilku zastavíme a hodnotíme, kudy, a proč právě tudy ANO a tudy NE. Někdy se právě všemi těmi "malými" křižovatkami postupně dostáváme na rušnější a větší cesty, možná spíš už silnice, kde je plno nových křižovatek...daleko větších a rušnějších... A asi o tom právě dnes chci psát. O těch velkých a rušných křižovatkách...

     I já jsem v poslední době došla k jedné takové velké a rušné křižovatce, alespoň na mě tak působila. A je vlastně hezké psát o ní v minulém čase, protože to jasně říká, že už jsem jí přešla, že už se zase můžu trochu uklidnit, nebýt tak ve střehu a snažit se užívat si každý další kousek té trasy.

     Najednou se totiž pohybuji v místech, které pro mě nejsou samozřejmé, které jsou nové a kterých se můžu buď bát a procházet jimi se strachem, a nebo v nich můžu hledat to hezké a zajímavé, co mi zatím nabízí. A i když si v tom svém baťůžku na zádech toho strachu pořád docela dost nesu, tak je mi daleko příjemnější být zvědavá, koukat kolem sebe, užívat si třeba sluníčko nebo i to jak bubnuje déšť na střechu mé pracovny a mít prostě radost...  A přijde mi vlastně hrozně důležitý to, že vím, že ten strach si nesu sebou, ale že tu prostě může být, protože ke mě patří, protože je mojí součástí a protože je jednodušší ho přijmout než s ním bojovat. Díky tomu totiž můžu být paradoxně daleko víc v klidu a když chce náhodou z toho baťohu vylézt (a on má takové nápady :), tak mě už tak nepřekvapí. Už se na něj dokážu podívat i trošku jinak a říct mu: "Já vím, že si tu! Tak mi řekni co potřebuješ a já si to poslechnu, trošku si o tom popovídáme, co říkáš?"

     Pro každého z nás může představovat ta rušná křižovatka něco úplně jiného. Pro mě tentokrát znamenala jednu velkou změnu vlastně v celém mém životě. A já se fakt vyděsila, měla jsem obrovský strach, asi proto, že jsem věděla, že tu změnu nejenže MUSÍM udělat, ale že asi někde v sobě vlastně hrozně CHCI. A bylo vlastně hrozně těžký DOVOLIT si to udělat. Přicházelo spoustu otázek...Co bude dál? Nedělám chybu? Pochopí mě Ti, na kterých mi záleží? Neodsoudí mě? Zvládnu to? Seženu práci? Bude o mě vůbec někdo stát, když nemám žádnou praxi? A pokud ano, budu dost dobrá? Budu užitečná, můžu vůbec já být ta, která tu bude pro někoho dalšího?

     Ale nakonec jsem prostě šlápla na plyn, zavřela oči a jedno pondělní ráno šla za šéfem a dala výpověď. A obrovsky se mi ulevilo. Člověk by neměl zůstávat někde, kde není šťastný. Ať už je to práce nebo vztahy. Myslím, že tím jenom oddaluje to, co nakonec stejně přijde...ať už je to další stres, vyhoření, nespokojenost, úzkost, deprese...cokoli.

     Dát výpověď v práci možná není pro někoho nic těžkého a tom právě píšu (každý máme tu svojí vlastní křižovatku). Pro mě to těžké bylo, protože jsem měla pocit, že jsem zklamala sama sebe, že nejsem dost dobrá, že přece nemůžu utéc, protože já přece zvládnu všechno. A bylo a je těžké přijmout to, že Vás ostátní plácají po rameni a říkají, že jste to zvládla vlastně moc dobře a že je škoda, že odcházíte. Já si za ten rok, co jse tuhle práci dělala, sáhla na nějakou hranici svých sil a nějak jsem pochopila, že víc už to nejde a že ani nechci. A taky mi došlo, že v téhle práci to nikdy nebude jinak a že, když tam zůstanu, budu se pohybovat pořád na té hranici, na pokraji sil a uvědomila jsem si, že to vážně nechci, že tahle práce prostě není pro mě.

     Upřímně se mi neochází vůbec lehce, protože když pominu tu práci, která mě absolutně vysávala a kterou už jsem teď na konci vlastně začala úplně nenávidět, tak jsem tam potkala jeden z nejpříjemnějších kolektivů, které jsem zatím kdy v práci poznala. Bude mi to chybět, budou mi chybět naše obědové pauzy, naše malé oslavy narozenin a prožívání všech osobních situací, ať už těch dobrých, tak i těch špatných. Bude mi chybět ty moje kolegyně, se kterými mi bylo vždycky moc dobře. A i přesto všechno musím jít dál a i když je mi smutno, tak se nějak zvláštně těším, co všechno nového mě čeká a co bude dál...

     Je mi čtyřicet, začala jsem studovat vysokou školu, jsem bez práce a chci změnit svůj profesní obor a začít pracovat v sociálních službách. Můj strach z baťohu často vystrkuje ten varovný prst a říká: "Kdo jsi?! A já mu odpovídám: "Jsem to pořád já, jen už se Tě nechci tak bát a bojovat s tebou. Tak mi dej ruku a pojď, něco spolu zase vymyslíme."

     ...tak tohle je cesta sebepoznání v mém podání, a je to síla... :)    

POKUD MÁŠ RÁD SÁM SEBE, TAK PROČ SE NIČÍŠ A TRÁPÍŠ? PROČ SMUTEK V SOBĚ DUSÍŠ, ALE O RADOST SE DĚLÍŠ?

DÁVEJ TAM KDE DOSTÁVÁŠ!