Článek o samotě a nebo i o osamění chci napsat vlastně už docela dlouhou dobu. Ale asi nebyla zatím nikdy ta správná doba, ten správný čas. A navíc jsem takový článek nechtěla psát, když mi nebylo dobře. Protože ve chvíli, kdy člověku není dobře, je nespokojený, smutný, má úzkosti nebo je v nějaké třeba i jen lehčí depresi, tak věci...

Posledních pár dnů je venku vážně nádherně. To jaro, o které už tak dlouho prosím, aby přišlo, je už snad opravdu tady. A strašně moc mě láká ven. To sluníčko, které je za oknem, úplně křičí, ať se jdu projít, ať nechám doma všechno tak jak to je a jdu se podívat, jak umí být jaro krásný a jakou má sílu. ...

NADĚJE, TO JE ZÁPALKA, KTEROU SE ŠKRTÁ O KRABIČKU VÍRY.- VLASTIMIL STAŠ -

Dnes asi beze slov...

Máme za sebou zhruba týden plný nejrůznějších omezení. Omezení, které asi nikomu z nás nejsou nijak milé, ale které jsou v této situaci prostě nutné. Alespoň tak to vnímám já.

Když přijde vztek je dobrý se ho zbavit a já tohle vlastně moc neumím. Několikrát, během mé terapeutické cesty, jsem zatoužila po boxovacím pytli a po tom, pořádně se do něj vymlátit. Všechno mu to "nandat".

Asi tak nějak to je. Zdá se, že už zase zmatkuju. Že mě zase pohlcují věci trošku víc, než je to nutný a než bych si vlastně sama přála. A tak tahám z rukávu všechny ty pomůcky, které jsem se naučila v terapii. Ať už jsou to procházky, psaní, pohyb, dokonce i povídání si, dýchání...prostě zkouším co zabere. Zatím je to všechno takové nějaké...

Je to pro mě vlastně úplně nová věc. Vyjádřit nějaký svůj pocit, radost, smutek, vděk či obdiv tak, že to prostě načmárám na papír. Vzít do ruky tužku, uvolnit se a nechat ty nápady plynout...a ono z toho vlastně ve finále vždycky něco vznikne. A i když to třeba pro mě není dokonalý, jsem na ten svůj výtvor...

Asi každý by se někdy někam rád schoval, prostě na chvíli zmizel... Někdy má člověk pocit, že by se tak spoustu věcí vyřešilo, že by se možná něco stalo, něco vymazalo, něco přeformátovalo a jelo by se dál. Tohle by si určitě každý z nás někdy přál. I já mám občas takový pocit a touhu prostě lusknout prsty a na chvíli zmizet....

Je to pravda! Teď už to vím! Začít znovu, myslím v životě, to prostě jaksi nejde. Nemůžeme jednoduše zmáčknout tlačítko DELETE nebo BACKSPACE a začít úplně od začátku. Život se "na nečisto" prostě žít nedá.

Taky máte někdy pocit, že husté mlhy nebo černé tmavé mraky úplně pohltily nebe? Že i to sluníčko se někde mezi nimi ztratilo a nemůže najít cestu, jak se z té tmavé mlhoviny vymotat? Takový ten pocit, že to prostě zkouší různými cestičkami, že kličkuje, běží, zpomaluje, přemýšlí, snaží se jak blázen, pak zase povolí, zvolní a říká si: ...

Celkem často jí tak v hlavě proběhne myšlenka, že poslední dny jsou zase trošku náročnější. Asi jsou, ale tak zvláštně jinak, tak, jak to vlastně moc nezná a moc neví co s tím a co z toho všeho bude. Říká si, že snad nic. Jen je možná zase trošku smutnější a docela dost unavená.