Projekt JenTakŽít v sobě nese dva podstatné a důležité cíle nebo spíše sdělení či poslání, které chci přinášet a předávat dál a nejdál, kam to jenom půjde. Prvním posláním je DESTIGMATIZACE osob s duševním onemocněním a druhým pak POMOC, POCHOPENÍ a PODPORA, VÍRA a NADĚJE pro všechny lidi s bolavou duší.
JenTakŽít na Facebooku, to je společný prostor, kde sdílím sama sebe pro Tebe, často v osobních zpovědích a sdíleních. Najdeš zde různé tipy, rady a strategie, které utvářely a utváří tu mojí cestu Zotavení tedy RECOVERY. Díky skupině JenTakŽít...cesta Zotavení tady můžeš najít i BEZPEČNÝ PROSTOR pro Tvé sdílení a hledání té Tvé cesty Zotavení.
NEJSI V TOM SAMA/SÁM, JSME V TOM SPOLEČNĚ!
NECH MI TU NA SEBE MAIL A UŽ TI NIC NEUTEČE!
Štěpána Kozuba eviduju už nějakou tu dobu a vždycky to pro mě byl "takový zvláštní týpek" s humorem lehce na hraně...nedávno na mě ale vypadlo něco, v čem on má také prsty a co mě absolutně nadchlo. Je to spojení Štěpána Kozuba a Jiřího Krhuta a já jsem se zase zamilovala :)
Bezmoc je jeden z pocitů, které nemám ráda. Bezmoc u mě jde většinou ruku v ruce s velkým naštváním, obrovským pocitem nespravedlnosti, s nějakým podivným tlakem, který je na mě vyvíjen a já nemám nic, čím bych se mohla nějak bránit. Mám jen svůj selský rozum a nějaké vnitřní přesvědčení o tom, že to co se po mě chce je...
ODVAHA NENÍ, ŽE SE NEBOJÍŠ. ODVAHA JE, ŽE JDEŠ DÁL, I KDYŽ SE BOJÍŠ.- E. T. SETON -
NĚKDY MUSÍTE PROSTĚ SKOČIT A KŘÍDLA SI NECHAT NARŮST AŽ CESTOU DOLŮ.- Les Brown -
Vždycky jsem si říkala, jaké by to asi bylo, najít někde na pláži v písku láhev, ve které by byl nějaký vzkaz. Možná i nějaká mapka, která vede k pokladu...ať už by ten poklad byl vlastně cokoli. Jaký by to byl pocit?
V neděli jsme si s manželem splnili jedno z našich přání, o kterém jsme přemýšleli už několik let. Chtěli jsme vzlétnout do oblak a podívat se na místa, kde žijeme, z výšky. A teď se nám to podařilo a musím říct, že to byla krása.
Mám kolo, co kolo, já mám elektrokolo :) Docela dlouhou dobu jsem o něm přemýšlela a stále dokola řešila, jestli si ho mám pořídit, anebo ne. Vzhledem k tomu, že jsem většinu svého času trávila poslední rok v práci, anebo ve své pracovně nad svým vysokoškolským studiem a ten zbyteček jsem věnovala rodině, domácnosti a pár chvilek jsem si...
Dneska mám molavací den...odhodila jsem všechny skripta na zkoušku do kouta a maluju. Musím říct, že jsem se na to od rána těšila jako malá holka. Poprvé jsem totiž chtěla vyzkoušet akrylové barvy a malování štětcem, což jsem ještě nikdy nedělala, kromě jednoho chabého pokusu na papír. Navíc mě tu od minulého víkendu stojí malířský stojan, který...
Dneska nemám potřebu psát, i když za poslední dobu by to, co se ve mě děje vydalo snad na knížku...kdo ví, třeba jednou :)
Na každé cestě je spousta křižovatek. Mohou být malé, některých si člověk vlastně ani nevšimne, nepřemýšlí o nich. Jsou tak samozřejmé, že je ani nezaregistruje a kráčí dál. Některé jsou přece jen větší, takové, kde se na chvilku zastavíme a hodnotíme, kudy, a proč právě tudy ANO a tudy NE. Někdy se právě všemi těmi "malými" křižovatkami postupně...
I já tohle zažívám, třeba jako včera. Už ráno, když jsem jela do práce jsem věděla, že je tady zase jeden z těch dnů, kdy bych nejraději zastavila někde daleko od lidí, došla na nějaký vysoký kopec, posadila se tam do trávy a brečela a brečela. Někdy pláč odplaví to co je potřeba, někdy se prostě člověku uleví, když nechá ...
"Nepohnout se kupředu, zůstávat, kde jsme, vracet se k minulosti, jinými slovy: spoléhat na to, co "máme", je veliké pokušení, neboť to, co máme, víme, na tom můžeme lpět, cítíme se v tom bezpečně. Bojíme se nejistoty, a proto se varujeme vykročit do neznáma; když navzdory tomu krok vpřed učiníme, potom nám tak nebezpečný nepřipadne, ale předtím,...
