...ASI BYCH TO MĚLA CÍTIT JINAK...

...říká mi často moje hlava. "Jenže ty to prostě cítíš takhle a je to v pořádku!" říká mi k tomu moje srdce?! Kdo má vlastně pravdu? Komu můžu věřit? A to jsem pořád "jenom" já...je to MOJE hlava a MOJE srdce. A co když mi do toho, jak a co mám cítit, začne mluvit ještě někdo další? Jak se v tom všem neztratit? Jak v tom všem můžu najít nějaký bezpečný místo, o které se můžu opřít? Jak to udělat pro jednou jinak a zase znovu neutéct?! 

I když nechci, tak stejně utíkám...

Mám pocit, že před něčím vlastně utíkám snad opravdu celý život. Je otázka, jestli utíkám před něčím, nebo spíš chci stále něco nebo někoho dohnat? Takže věta by spíš měla znít jinak: "Celý život utíkám..." To zní náročně a možná není náhoda, že si často připadám tak strašně moc unavená. A taky zoufalá. Frustrovaná.

No, ale jestliže mám pocit, že celý život utíkám, ať už před něčím nebo za něčím, tak se asi není čemu divit. Zdá se totiž, že jsem to stále "nedohonila". A to je frustrující. Obzvlášť když to děláte už přes čtyřicet let. Vybavuje se mi historka, kterou znám pouze z vyprávění. Někde mezi druhým a třetím rokem jsem se naučila jezdit na kole a uhnala jsem si prý hned zápal plic. Jezdila jsem údajně stále a nechtěla přestat, chtěla jsem to dělat pořád dokola. Pořád víc a pořád líp. Babička mi vždycky vypravovala, že jsem pak jen ležela, byla jsem celá rudá, rozpálená, zpocená a těžko jsem dýchala. Taky vždycky říkala, že se o mě bála.

Ale tohle mě vlastně vystihuje. To, že začnu něco dělat a chci to dělat pořád. A taky líp a líp. A většinou se zastavím až tehdy, když už vážně nemůžu. Dřív to byl zápal plic (do tří let hned dva, jeden jsem si vyzkoušela hned po narození). Dnes to jsou spíš různé obavy, strachy, úzkosti nebo dlouhá vleklá únava. A stejně nemůžu přestat, stejně mě něco uvnitř pořád nutí jít dál. Znovu a znovu. Opakovat stejné chyby. Znovu si nabít nos. Pokrok? Dnes už si ho spíš jen lehce odřu. Hurá...

A vždycky, když dojdu do téhle fáze, tak přijde také takové zvláštní "zklamání". Hlava si bere hlavní slovo. Má pocit, že je teď strašně chytrá a musí mi znovu a znovu připomenout, že mi to přece říkala! Že věděla, že to takhle dopadne. Že se snažím zbytečně, protože všichni ostatní jsou rozhodně lepší a zajímavější než já. Že nechápe, jak můžu být tak hloupá. Jak můžu být tak naivní (a ještě obzvlášť ke svému věku). Že nemám chtít víc, protože si to vlastně stejně nezasloužím. A spoustu podobných "chytrých keců". Jak by řekli moji mladí klienti: "Bleje hovna".

A naproti němu se snaží chopit slova to moje srdce. A občas špitne, že to přece není pravda. Že jsem šikovná. Že jsem toho hodně dokázala. Že je mu se mnou dobře a má mě rádo. Ale taky říká, že už nemusím... Nikam se hnát, nikam utíkat. Nic a nikoho dohánět. Že už to stačí. Že je to dost. A že je v pořádku to, jaká jsem, co umím a jak věci cítím.

A mezi nimi jsem já. Někde v růžku, schoulená v dece. Unavená. Smutná. Tak nějak opuštěná, i když vlastně ne úplně sama. Díra v hrudi. Bolest. Taková ta, která nejde ničím ovázat, zalepit nebo dát do sádry. Prostě to bolí. Znova. I když jinak než dřív. Možná proto, že té bolesti už nějak víc rozumím. Stejně to bolí.

A do toho všeho jde prostě život. Každý den. A každý ten den něco nového přináší. Každý den je potřeba nějak zvládnout a ideálně si alespoň malou chvilku z něj užít. Třeba tu, kdy z rádia zahrajou písničku, kterou máte rádi. Nebo tu, kdy se potkáte s kolegyněmi v práci, které máte prostě ráda. Nebo tu, kdy jdete ráno budit svojí dospívající dceru (i přesto, že víte, že bude protivná jak noc :). Nebo tu, kdy si večer dáte s manželem pusu a řeknete si "dobrou a hezký sny". Těch hezkých a důležitých chvil je během dne tolik a přesto jsem někdy schopná je absolutně nevidět. Zkrátka proto, že to nějak nejde.

Někdy přemýšlím o tom, že tohle moje prožívání, které přichází v různých vlnách už několik let a dost možná tu bylo tak nějak vždycky, by si snad taky zasloužilo nějaké "pořádné" diagnózy. Ale pak si říkám, na co by mi vlastně byly? Udělá ze mě snad někde napsaná nějaká "porucha osobnosti nebo PTSD" někoho jiného? Budu se díky tomu cítit jinak? Pomůže to něčemu? Pomůže to mě? 

Nemyslím si. Mě jde primárně o to, aby i s tím vším, co si sebou nesu, jsem byla schopná žít. Aby jsem byla schopná vidět ty malé chvilky, které jsou vyjímečné a dokonalé. Ty chvilky, které tvoří život. Jen bych asi někdy ocenila, kdyby to celé bylo nějak jednodušší. Přehlednější. Jasnější. Abych se přestala bát, že mi lidi ublíží a užívala si to, že teď tu kolem mě jsou. Abych už přestala utíkat. Pak bych si možná mohla konečně pořádně odpočinout a možná bych už nebyla tak strašně osamocená. 

...asi bych to chtěla cítit jinak...jenže já to cítím takhle...

vaše LidaMu

jestli i ty řešíš podobné věci a stále hledáš cestu, neboj se ozvat...

NEJSTE V TOM SAMI, JSME V TOM SPOLEČNĚ!...nabídku mých služeb najdeš zde