UŽ NEJDE JEN O MŮJ PŘÍBĚH...

Dneska se mi v hlavě honí to, jak někdy samotný život předčí všechny sny a představy, které jsem kdy měla. Ty, o kterých jsem si myslela, že se nikdy nemůžou stát. Že zůstanou navždy schované v přihrádce s popiskem: "Krásné, ale nemožné."

A pak se děje prostě život. Přijde nabídka. A já tuhle přihrádku otevírám a vyndávám z ní zase další svojí tužbu nebo sen. A i když ve finále má tak trochu jinou podobu, než jak jsem si malovala ve svých představách, tak se prostě nějak zhmotňuje. 

A v hlavě  mi přitom jede Marek Ztracený a jeho Stále věřím. Občas mám totiž dny, jako je ten dnešní - kdy si uvědomím, že život, který dnes žiju, je prostě fajn. Že je v něm snad všechno, co jsem si přála...a možná ještě víc. Něco, v co jsem nikdy nedoufala. Nebo možná přesněji - něco, co jsem si ani neuměla představit.

Přesně tenhle pocit jsem si odnášela z akce, která se v jeden červencový podvečer uskutečnila v Krajské knihovně v Havlíčkově Brodě pod taktovkou organizace Fokus Vysočina HB a kterou skvěle připravil a moderoval Lukáš Ondráček z projektu Mimo osnovy.

Možná právě tenhle večer mi znovu připomněl, že některé sny se opravdu plní. Jen často trochu jinak, než jsme si je kdysi představovala.

"Za každým člověkem je příběh." Přesně tak se tahle akce jmenovala a tehdy jsem ještě netušila, jak moc se ten název ve mně usadí.

Společně s dalšími dvěma peery jsme sdíleli své příběhy. Každý z nás mluvil o jiné cestě zotavení, a přesto se v nich znovu a znovu objevovala stejná věc – naděje, že ani duševní onemocnění nemusí být konečná stanice.

A líbilo se mi ještě něco. O duševním zdraví i nemoci se ten večer mluvilo naprosto přirozeně. Sálem neznělo jen ticho, ale i smích. A jsem ráda, že ten večer tam měl své místo i on.

Pro mě osobně ale ten večer znamenal ještě něco víc. Splnila se mi jedna dávná touha – vystoupit se svým příběhem právě v havlíčkobrodské knihovně.

Zároveň to pro mě bylo důležité ohlédnutí na úplný začátek mojí cesty. A ještě cennější bylo, že jsem se mohla ohlédnout společně s lidmi, kteří po ní šli kus vedle mě. Byla to také příležitost veřejně jim poděkovat. Protože si to sakra zaslouží. A já jen doufám, že za tím obyčejným slovem "děkuju" dokázali zahlédnout všechno, co pro mě znamenají.

Chci růst. Chci být lepší. Rostete. Všichni rosteme. Jsme připraveni růst. Buď se vyvinete, nebo zmizíte.
- Tupac Shakur 

A ještě něčím pro mě tahle akce byla zajímavá. Po skončení téhle akce se mě několik lidí, nezávisle na sobě, zeptalo na jednu stejnou věc: "Baví tě ještě pořád dokola sdílet svůj příběh?" Tahle otázka ve mně spustila úplně jiné uvědomění!

Tady už totiž nejde jen o můj příběh.

Jde o můj život.

Proto pro mě byla odpověď vlastně úplně jednoduchá. Ano. Jasně že mě to baví.

Můj příběh zotavení se od jeho počátků velmi změnil...vyvíjí se. Každý den do něj píšu nové a nové zkušenosti. Dnes už v něm ale není jen úzkost, panické ataky nebo deprese. Přibyly do něj vztahy, radosti, zklamání, přijetí i nepřijetí. Prostě život. 

Vlastně se spíš rozkošatil. Je to, jako když z malého stromku, který se dlouho opíral o pevný kůl, vyroste strom, který oporu občas stále vítá, ale ví, že svou korunu už unese sám. 

Nikdy jsem ale neměla potřebu ukazovat svůj příběh celý. A vlastně to ani není podstatou peerství.

Když sdílím svůj příběh, neříkám: "Takhle jsem žila." 

Říkám: "Tohle se mi dělo. Takhle jsem se cítila. Tohle se mi honilo hlavou. A přesto jsem dnes tady. Ta cesta existuje."

Proto mě pořád baví svůj příběh sdílet. Protože nikdy není úplně stejný. Každý den se vyvíjí. Stejně jako já.

A je také skvělé vidět a zažívat tuhle podporu dál. Je úžasné být u toho, když se s druhým člověkem (klientem) potkáte. Když víte, že na začátku schůzky jste seděli nebo stáli naproti sobě a na konci už třeba sedíme vedle sebe. Je neuvěřitelné sledovat, jak obyčejné sdílení zkušenosti s úzkostí nebo panickou atakou dokáže otevřít dveře k prožívání druhého člověka. A právě proto mi tahle práce dává tak velký smysl.

Sebezkušenost je nástroj, který po důkladném opracování může být oporou někomu dalšímu.

Ale přece jen se něco změnilo. 

Dlouho jsem měla pocit, že mým úkolem je sdílet svůj vlastní příběh. Jenže čím déle pracuji jako peer, tím častěji si uvědomuji, že kolem mě vznikají desítky dalších příběhů. A některé z nich ve mně zůstávají ještě dlouho poté, co naše setkání skončí.

Jedna věc je psát o sobě. O svém prožívání, zkušenostech a životě. Ale úplně jiná věc je přinášet příběhy vás ostatních. Vás, kteří jste se před svým osudem neotočili zády. Kteří jdete dál. Někdy pomalu. Někdy s propady. Se strachem. S pochybnostmi. Jindy s radostí nebo smíchem. Ale jdete!

Když jsem JenTakŽít zakládala, byl to především můj prostor. Jeden z nástrojů, který mi pomáhal na začátku cesty zotavení. Psala jsem o úzkostech, panických atakách, o dnech, kdy jsem nevěděla, jak dál, i o těch, kdy jsem poprvé ucítila naději. Psala jsem o práci, vztazích i o tom, že diagnóza člověka nedefinuje.

A psát chci dál.

Jen možná už ne jen o mně. Především o vás. 

O vás všech, kteří jste prošli nebo stále procházíte po cestě, která není jenom hladká a rovná. Po cestě, která někdy třeba bolí, ze které máte strach, ale i přesto jdete stále dopředu. Zkrátka o té vaší cestě Zotavení.

Každý z těch příběhů v sobě nese odvahu, naději a víru, že život má smysl, i když to tak někdy vůbec nevypadá.

A právě takové příběhy mají na JenTakŽít své místo. A tak pokud cítíte, že nastal čas sdílet ten svůj příběh, budu ráda, když se ozvete.

Možná právě váš příběh dodá někomu odvahu udělat další krok.

vaše LidaMu (pokud se chceš spojit, napiš mi na mail: lidamu81@gmail.com)