KDYŽ JÍDLO NENÍ O HLADU...

Jsem tlustá. Občas to někde řeknu nahlas a téměř vždy přichází taková zvláštní, rozporuplná reakce. Lidé někdy bývají zaskočeni a mají tendenci mě uklidňovat: "Ale ne, to nejsi!" Takovým tím tónem, ve kterém já slyším něco jako: "Jej, tohle je pro mě nepříjemný…nechci to potvrzovat…možná si to myslím…ale nechci to říkat nahlas…"

Dřív jsem říkala, že mám "nějaké to kilo navíc". Jenže to neodpovídalo realitě. A taky to neodpovídalo tomu, jak o věcech vlastně mluvím.

A ještě dřív to bylo úplně jinak. Nebyla jsem schopná, o tom jak vypadám, mluvit vůbec. Stud a strach z odsouzení mi to zkrátka nedovolily.

A víte co je zvláštní. Právě tehdy měli lidi kolem mě tendenci to komentovat za mě.

Netrap se tím. Životem nelze projít bez zranění. Ani bychom to neměli chtít. Zranění, která utrpíme, jsou měřítkem naší pošetilosti i našich schopností.
- Christopher Paolini -

Tak jo. Právě vás pouštím trošku víc pod pokličku. Ne tedy úplně, ale rozhodně víc než obvykle. Pouštím vás blíž k sobě, protože věřím, že to, co prožívám já, prožívají i další lidé. A dává mi smysl říct to nahlas: "Hele, řešení zatím nemám. Ale něco jsem nahlídla. Něčemu začínám rozumět."

A zároveň to neznamená, že vím, co s tím mám dělat. Možná právě proto píšu. Možná tohle je moje cesta k sobě. A taky proto, že vím, jaké to je být v tom sama. A už v tom sama být nechci.

Já jsem nikdy, pokud jde o moje tělo, nezapadala do žádných norem ani tabulek. Nikdy jsem nebyla hubená. Vlastně ani netuším jaké to je. Což neznamená, že jsem po tom nikdy netoužila. Samozřejmě, že ano! Já jsem si vlastně vždycky myslela, že je to mnou. Že zkrátka nejsem dost dobrá. Že nezvládnu být taková jako ostatní. A ostatní mi zase říkali, že je to jídlem. Někdo říkal, že jím moc. Někdo zase, že jím málo a špatně. A mě to dlouho zapadalo do té mojí představy. Potvrzovalo mi to, co jsem si o sobě myslela.

Pro děti v mém dospívání jsem byla terč, do kterého bylo asi fajn se občas trefit. Pro okolí pak někdo, o kom se mluvilo, když jsem nebyla přítomná. Pro blízké pak holka, které jim je líto, ale zároveň "se asi málo snaží a jednou jí to bude mrzet." Pro cizí jsem byla - a mám pocit, že někdy i stále jsem - ta, na kterou se dá bezostyšně civět. Nebo na ni upozornit třeba i někoho dalšího.

A pro doktory?! Tak pro ty jsem byla snad jen číslo na váze. Někdo, kdo pro sebe nedělá dost. A jestli jsem dneska na něco opravdu naštvaná, tak je to právě tohle. Na odborníky, kteří ve mě zanechali hodně bolavých šrámů.

A možná by tehdy stačilo málo. Třeba zeptat se, jak se mám. Jestli mě něco trápí. Projevit zájem.

Jsem naštvaná. Je to tak. A je pro mě důležitý, si to přiznat. Zároveň jsem ale ráda, že jsem se postupně dostala k tomu, že "pod povrchem" je to všechno ještě úplně jinak. Že to všechno není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Že jídlo jako takové je možná jen špička ledovce.

Když člověk prochází terapií, je to proces, který trvá různě dlouhou dobu. Někdy pomalý, někdy náročný, ale plný momentů, kdy věci najednou začnou dávat smysl. Něco člověk zahlédne dříve a něco později. A něco možná už i vidí, jen možná ještě není připravený. Pojmenovat to. Přijmout.

Možná na to v tu chvíli ani nemá dostatek energie. A tak je v pořádku se k tomu vrátit až tehdy, kdy ji má.

A takhle nějak to mám právě s tématem jídla. Vím o něm už dlouho. Jen jsem myslím neměla dost energie - a možná ani odvahy - ho opravdu vzít do ruky a podívat se na něj zblízka. Teď už ho ale držím. A prohlížím si ho ze všech stran.

A čím dál jasněji vidím, že jídlo ke mě nepřichází jen tehdy, když mám hlad. Přichází i ve chvílích, které jsou pro mě vnitřně těžké, bolavé a smutné. Funguje jako náplast. Jako chladící polštářek, když něco uvnitř bolí víc než jindy.

Možná sytí i můj strach ze samoty a opuštění. Nebo z toho, že pro někoho třeba nejsem dost. A někdy dokáže umlčet i věci, jako je strach nebo nepříjemné napětí.

Je zkrátka po ruce.

Je tu pro mě vždycky, když ho potřebuju.

Zdá se, že "pod povrchem" se věci nějak opakují. Fungují v kruhu.

Něco se stane. Někdy je to situace, někdy jen myšlenka. A něco se spustí. Emoce. Vnitřní prožitek, který má svůj doprovod - napětí, smutek nebo i vztek. A já cítím potřebu něco udělat. Ulevit si. "Dát si něco dobrého". Najíst se.

Pak přijde krátká úleva. Uspokojení. Možná i chvilková radost. Jenže když ten pocit odezní, objeví se něco dalšího. Výčitka. Zklamání. Stud. A já jsem zpátky na začátku.

Kruh se roztáčí znovu. Někdy vědomě. Často ale úplně nevědomě.

A já tenhle kruh vidím. Jsem schopná si ho všimnout. Jen ho zatím neumím tak úplně zastavit. A některé věci zkrátka nejdou změnit ze dne na den. Snažím se na sebe netlačit. Být k sobě hodná. Pečující. Zároveň ale vím, že v tomhle chci dělat změny. Možná teď stačí jen "všimnout si". A občas se pokusit zastavit. Dát si stopku.

A právě to zastavení mi může dát prostor zahlédnout, co v tu chvíli opravdu potřebuji. Jestli mám vážně hlad…nebo jestli se snaží nasytit něco bolavého uvnitř.

I tohle psaní je zastavení. Podívání se dovnitř. Je to bolavé. Někdy i uplakané. Ale také osvobozující. Posilující. Je to cesta…alespoň moje.

A dost možná v tom nejsem sama. Možná je nás víc, kteří si svoje příběhy neseme schované někde "pod povrchem". A možná už jen to, že o nich začneme mluvit, může být první krok.

-lm-