Říct si o pomoc, když nás bolí duše, to chce opravdu VELKOU DÁVKU ODVAHY. A přesto stále lidé zažívají ve chvílích, kdy si o tu pomoc chtějí říct nebo již řeknou, pocity jakéhosi ZKLAMÁNÍ nebo NEDOSTATEČNOSTI SEBE SAMA. Když se podívám zpět DO SVÉHO PŘÍBĚHU, tak ani pro mě NEBYLO JEDNODUCHÉ si kdysi O TU POMOC ŘÍCT. A přesto, když...

Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy zahlédnete nějakou pěšinu nebo cestičku, o které moc nevíte kam vede a už vůbec netušíte kam vás vlastně zavede. Jediné co v tuhle chvíli víte je to, že vás něčím přitahuje, že vás "volá" a že se po ní zkrátka musíte vydat. Teď hned...ať už vede kamkoliv...

...JSOU RŮZNÉ DNY, A VŠECHNY JSOU MOJE...

Psaní… Psaní je pro mě jedna z věcí, která mě vždycky něčím lákala. Mám ráda slova, ráda si s nimi hraju a ráda poslouchám nebo si čtu, když si s nimi hraje někdo jiný.

Asi jsem vždycky toužila po tom být DOKONALÁ. Ne jen "tak trochu", ale ÚPLNĚ a BEZ KOMPROMISŮ. Byla jsem totiž přesvědčená, že až ta chvíle přijde a já budu ÚPLNĚ DOKONALÁ, pak už nebudu tak sama. Že AŽ SE TO STANE, konečně si někdo všimne, že jsem tady a BUDE MĚ MÍT RÁD...

Mám ráda život. V mnohém mě fascinuje. Dost možná nejvíce v tom, jak je vlastně neuchopitelný, v tom, jak se mnohdy až vysmívá našim plánům, přáním, ale i všem našim obavám a strachům. V tom, jak si zkrátka JENOM JE a každou vteřinu a minutu si prostě RAZÍ SI CESTU KUPŘEDU, protože ví, že zpátky už žádná ...

Když tam je, tak se cítím pevnější, silnější, tvořím celek. Svět uvnitř i venku má najednou spoustu barev a já vím že cítím, prožívám a žiju...protože můžu...a to je nejvíc!
- Ludmila Musilová -

...i když dnes bude řeč o radosti, radostné téma to upřímně moc není. Je totiž o ztrátě, zoufalství, hledání a bloudění. O hledání něčeho, co se časem objeví, pohladí to po duši a než si na to člověk může zvyknout, tak je to zase pryč...

Dobrý den, víte kdo jsem a co tady vlastně dělám? To netuším, nevím...! Pracuji tady jako peer konzultant. Takže jste psycholog? Ne, to nejsem...nejsem ani psycholog, ani doktor, nemám psychiatrické ani psychologické vzdělání, ale mám svojí osobní zkušenost s duševním onemocněním a proto jsem tu... :)

ZMĚNA JE CESTA, často nová, neprobádaná, tajemná a skrývá v sobě příslib dobrodružství. A CESTA JE CÍL...tak to cítím a tak mi to dává smysl. Beze změn by náš život byla jen jedna velká a dlouhá štreka, která vede pořád rovně a která vlastně nikdy nekončí a na té bych asi moc spokojenosti a nějakého pověstného štěstí těžko potkala....

Prší… Venku za oknem je tma a ta v sobě dnes skrývá podzim, který je zamračený, studený a smutný. Mám ráda podzim, už jen proto, že se umí tak krásně převlékat. Vybírá si šatník plný barev, které mu neskutečně sluší, a to ať už prší nebo svítí sluníčko. Podzim umí být teplý, přívětivý, umí nabídnout svou nekonečnou...

Nevím jak vy, ale já konec roku prožívám vždycky nějak emotivně. Mám tendenci dívat se zpátky a tak nějak vzpomínat a asi i hodnotit celý uplynulý rok. Je pravda, že letos je na co vzpomínat. Byl to rok, který byl v mnoha směrech absolutně jiný, než jakýkoliv jiný rok v mém životě.