PRVNÍ ROK MÉ PEER PRAXE...aneb učím se chodit

Před rokem jsem pustila do světa něco, co je velkou součástí mě samotné. Moje peerská praxe nedávno oslavila své první narozeniny. A já se potřebuji ohlédnout, nejen za tím, co všechno přinesla, ale taky zatím, co během toho roku naučila mě.

Před rokem a kousek jsem v Havlíčkově Brodě otevřela svojí peerskou praxi. Přijde mi až neskutečný, že už je to rok. Ale je to tak. Před rokem se otevřely dveře mojí peerské pracovny a já jsem tehdy vůbec netušila, co to může přinést a jestli tohle moje "mimino" vůbec dostane šanci se nadechnout.

A teď mu je rok. A žije. Není to žádný "divoch", spíš se pořád tak rozkoukává. A myslím, že na to má plné právo a je to tak v pořádku. Vždyť vlastně teprve zjišťuje a objevuje, jak se může postavit na nožky. Jestli ho udrží. Jestli ho někam donesou. Jestli se na ně může spolehnout.

Když teď píšu tenhle text, tak mi dochází, jak moc jsem vlastně přísná "matka". Máma, která sice bezmezně miluje a věří, ale zároveň neustále tlačí a očekává víc, než je možná schopné tohle malé mimino zvládnout nebo ukázat. Vlastně se stydím.

Jenže já to zatím neumím jinak. I já se učím a tenhle rok mi zase znovu ukázal, že je pořád co.

Nenechám tě potopit. Jsi součástí mé lodi.
- Valeriu Butulescu -

Možná si říkáte, v čem tak moc tlačím a jaká jsou moje očekávání? 

Asi především v tom, aby tenhle můj peerský počin prostě uspěl, aby si ho lidé všimli. Aby sloužil, tam kde má a aby byl, ideálně, vážně hodně dobrej 🙂. Nevím jestli tohle chce každá matka, ale já to tak mám. Protože tak jsem zvyklá fungovat a pracovat i já a tahle praxe je kus mě.

Naštěstí jsem ale už i schopná, tyhle věci tak trochu zahlédnout a nějak se v tom všem zkouším zastavit. Někdy se to daří lépe a někdy vůbec ne. A ten náraz do zdi, když věci jsou jinak, než očekávám, zkrátka bolí. 

Já jsem zvyklá do téhle zdi ve svém životě průběžně znovu a znovu narážet a člověk by si řekl, že bude už přece obouchaný a bude to bolet méně. 

Tak ne, bolí to pořád stejně.

Obzvlášť když věřím a vím, kolik je za tímhle miminem schované práce. Co všechno jsem musela udělat, abych ho pustila do světa. Kolik mě stálo odvahy říct: 

"Pojďte se podívat, tohle jsem taky já a já tady dávám ven kus sebe pro vás, protože věřím, že to má smysl a že jsem už připravená podporovat i ostatní lidi."

Tenhle rok pro mě vlastně byla jedna velká dřina. Byl to tlak, který jsem si na sebe, jak jinak, vytvářela sama. Ale taky tlak, který jsem viděla, věděla jsem o něm, byla jsem schopná si ho všimnout. Tlak, který jsem se snažila, a to dokonce několikrát, vědomě zastavit. A i díky tomu, že jsem s tím vědomě pracovala, se to dalo zvládnout.

A tohle je důležitý. Tohle je totiž zotavení. Zotavení nemusí být dokonalé!

Dokonalé by totiž možná bylo, kdybych si byla schopná na sebe žádný tlak nevytvářet. 

TO ALE NEUMÍM. CO UMÍM JE SE ZASTAVIT. NĚKDY MOŽNÁ SPÍŠ ZPOMALIT. NENARAZIT. NEBO SPÍŠ NE V TAKOVÉ RYCHLOSTI.

A to je sakra změna. 

Dřív bych byla úplně rozbitá a musela se sbírat, po tom nárazu, ze země. Teď mám možná trochu bouli na čele, odřený nos nebo naražený rameno. Neříkám, že to nebolí, ale jít dál v životě se s tím už normálně dá.

A upřímně! Ten poslední odstavec teď zní tak nějak vyrovnaně, že?! A já mám potřebu říct, že jedna část mě je na to, že tohle cítím a vidím, opravdu pyšná a hladí mě po hlavičce za to, jaká jsem to šikula. Ta druhá ale touží po tom, aby se to nedělo. Abych nenarážela. Abych už, sakra, jednou byla "ta dokonalá". 

A i když je náročný s tímhle "dvojím metrem" žít, tak musím říct, že to fakt jde. I když je to "vopruz"!

Když trénuješ, učíš se kroky. A učíš se a učíš. Tak to jde dlouhý čas. A pak, jednoho dne, zjistíš že tančíš. A to je velká změna.
- Bill Austin -

Byl to ale taky rok, který přinesl spoustu pěkných zážitků. Setkání. A taky zkušeností. 

A ty se pojí především s mými klienty a s lidmi, kteří mi třeba fandí. Nebo je jen zajímá, co to to peerství vlastně je. S lidmi, se kterými hledáme cesty, na kterých se můžeme společně potkat. Ať už formou besed, workshopů, skupinových setkání nebo prostě jen klábosením nad kávou.

A všem těmhle lidem chci poděkovat. 

Těm, kteří vnímají, že peerská podpora a sebezkušenost do světa podpory lidí s duševním onemocněním, psychickými problémy nebo při řešení nějakých jiných záludností v rámci života, prostě patří. 

Lidem, kteří mají tu odvahu a chtějí dát a dávají peerství prostor. Protože, stejně jako já, věří, že peer podpora je důležitá součást samotného zotavení se z nejrůznějších psychických potíží.

A nejvíc poděkovat chci za tenhle rok svým klientům. 

Těm, kteří u mě byli třeba jen jednou i těm, kteří za mnou docházejí pravidelně a dlouhodobě. Znamená to pro mě hrozně moc. Vážím si vaší důvěry. Vážím si vaší otevřenosti a upřímnosti. Vážím si toho, že se nebojíte vyrážet cestou, která není vždy jen příjemná. Vážím si toho, že se i na téhle cestě společně dokážeme zasmát a zavtipkovat. 

NAŠE SETKÁNÍ NEBERU JAKO SAMOZŘEJMOST, ALE JAKO ČAS, KTERÝ MÁ OPRAVDU SMYSL.

A chci poděkovat i sobě. 

Za to, že jsem jednoho dne sebrala odvahu a šla si prohlídnout prostory, které jsem už nedokázala pustit z hlavy. Za to, že jsem potkala mojí kolegyni Kačku a mohly jsme do těch prostor jít společně. Za to, že jsem si dovolila vystoupit z té bezpečné komfortní zóny zaměstnance a vstoupila do vod, které přede mnou vlastně ještě nikdo pořádně neprozkoumal.

Učím se? Ano. 

Dělám chyby? Rozhodně! 

Hroutím se? No to si pište, že jo! 

A jsem i přesto na sebe a tohle svoje mimino pyšná? JO, HODNĚ MOC!

vaše LidaMu

A jestli vás napadá, že by vám moje podpora mohla dávat smysl, kapacitu mám. Tak se klidně ozvěte. 🙂 (klikni na kontakt)