...JE TO DIVNÁ DOBA...

     Snažím se chytit nit. Snažím se chytit nějaký konec a nebo možná začátek provázku, ze kterého je umotané tohle divně zašmodrchané a pošmodrchané klubíčko. Poslední dobou moc nepíšu. Tedy....nepíšu sem na blok... Ale o to více zase maluju. Malování mi momentálně možná dává větší smysl a hlavně... Díky malování se umím uklidnit, uvolnit a najít v sobě energii, kterou potřebuju k tomu, abych mohla nějak normálně fungovat dál.

     Není to pro mě jednoduchý. Není vůbec jednoduchý fungovat v téhle "covidový" době a přiznávám se, že mě to stojí docela dost sil, hlavně tedy psychických. A protože psychika ovlivňuje vše co se s člověkem děje, tak cítím i úbytek sil fyzických.

     Vzpomínám si na jaro, kdy se všechno zavřelo a ze sousedních států k nám dorazili informace o tom, že začíná něco jako pandemie. Byly tam plné nemocnice lidí, kteří nemohli dýchat, dokonce ty pacienty nebylo ani kam dávat, lidé umírali a já jsem na to jen nevěřícně koukala a říkala si, jak je něco takového možné?! Teď?! V 21. století?! Vlastně jsem nechápala co se to děje. A bála jsem se. Bála jsem se o sebe, bála jsem se o své blízké. Tohle bylo něco, co v té době dost silně sytilo můj strach. Byl zákaz vycházení, uzavřely se obchody, služby, letiště...hranice, Evropa...svět. Bylo to obrovsky nepříjemné, nikdo z nás nevěděl, co od toho všeho má čekat, nikdo z nás se s ničím podobným nesetkal a většina z nás se bála. Semklo nás to. Semklo nás šití roušek a touha pomoci sobě i druhým, semkl nás všeobecný strach, strach o život, o budoucnost. A já si pořád myslím, že díky tomu to pro nás na jaře nedopadlo tak fatálně. On to totiž v té době opravdu většinou nikdo nebral na lehkou váhu...

POKORA JE UMĚNÍ SESTOUPIT K SOBĚ. POKUD TO, CO NAJDEME, PRAVDIVĚ POJMENUJEME, NAJDEME POKORU. POKORA JE CESTOU K PRAVÉMU LIDSTVÍ.

- PROKOP SIOSTRZONEK -

     První vlna nedopadla úplně tragicky...a ono nás to uchlácholilo. Uchlácholilo to spoustu lidí a postupně víc a víc lidí uvěřilo tomu, že je to přece jen taková obyčejná chřipka..."rýmička", která nám přece nemůže ublížit. A tak se, k mé velké nelibosti, otevřely hranice a lidi, zřejmě "nadržení" ze znovu nabyté svobody, vyrazili bezhlavě do světa. Čím dál více sílily hlasy o tom, že tady přece nikdo nebude nikomu nakazovat, co může dělat a co ne a kam může chodit a kam ne. Zaznívalo tu spoustu slov o tom, že nám Babiš bere svobodu, že Babiš nám nasazuje náhubky, že Babiš z nás chce mít ovce a já nevím, co všechno ještě. Skupiny proti vládě, proti rouškám, proti covidovým opatřením, proti Babišovi, proti všemu... na sociálních sítích úspěšně rostly a víte co...mě z toho všeho bylo a pořád je, akorát tak smutno. Mám pocit, že nám chybí trošku víc pokory. Pokory k životu, pokory k ostatním lidem i pokory, kterou bychom měli mít i sami k sobě. Trošku rychle zapomínáme a ženeme se někam dopředu, protože ten dav okolo nás pořád někam utíká a my chceme být jeho součástí, chceme běžet s ním, nechceme o nic přijít. Nechceme, aby měl někdo něco, co my nemáme...

     Já ten dav čím dál častěji nechávám běžet dál beze mě. Zjistila jsem, že mi je bez něj líp, jsem bez něj volnější a mám čas být jenom s těmi lidmi, se kterými je mi vážně dobře a kterých si vážím. V davu jsem možná občas měla ten "chvilkový pocit", že k něčemu nebo někomu patřím, ale nakonec jsem se stejně vždycky ztratila a pak už nemohla najít ani sama sebe.

     Tímto psaním nechci nikoho soudit a někomu říkat, jak se má nebo nemá chovat. Každý z nás žije podle nějakých svých hodnot a svého vědomí a svědomí. Jen bych si asi strašně moc přála, aby jsme, třeba právě ve chvílích, jako je tato, kdy se zase, a doufejme že jen na nějakou krátkou chvíli, "zastavil čas", aby jsme k sobě byli ohleduplní. Aby jsem si uvědomili, že okolo nás možná žijí lidé, kteří jsou nemocní, kteří procházejí nebo si v nedávné době prošli nějakou léčbou, lidé, kteří jsou staří a jejich tělo už nemá tolik sil se s viry pořádně poprat, ale také třeba lidé, kteří se o sebe prostě jen hodně bojí a díky tomu zažívají velmi nepříjemné pocity.

     Ono nás to moc nestojí, jen použít zdravý "selský" rozum a chvíli si ukrást něco z toho našeho velkého komfortu, na který jsem tam moc zvyklí. A nosit zase nějakou dobu tu blbou roušku, kterou upřímně taky nesnáším, protože rouška a brýle zkrátka nejdou dohromady. A víte co si myslím? Že třeba taková rouška se stane postupem času součástí našeho života a že po ní za nějaký čas sáhneme ráno tak automaticky, jako teď saháme třeba po čistých ponožkách...