Jsem obrázek, ani hezký ani ošklivý, spíš taková abstrakce, kterou pochopí jen Ti nejfundovanější v oboru, možná jen Ti, kteří jsou podobnou formou abstrakce také "postiženi".

Ležím v posteli. Je neděle, něco málo po sedmé. Jsem vzhůru zase první, ostatně jako vždycky. Noc nebyla nic moc, zase mě totiž šíleně bolí rameno. Každý otočení v posteli jsem byla vzhůru. Trošku jsem doufala, že moře a teplo to třeba spraví, ale bohužel. Nejspíš tomu moc neprospívá právě plavání. A jelikož toho se nehodlám vzdát, tak to zase...

Sobota ráno. Zase jsem došla k moři. Sedla jsem si do stínu borovice na jednu ze zelených laviček které lemují pobřeží. Moře je kousíček ode mně a zdá se mi dneska trošku divočejší. Zřejmě po té večerní bouřce, která se tu přehnala.

Tak je pátek. Chce se mi říct už. Nějak se to překulilo a najednou to není teprve, ale už. Včera jsem ranní tripík vynechala a dala přednost knížce a válení v posteli. Ta představa, že musím vstát a obléknout se v tom šíleném vedru mi nějak nedovolila vylézt z postele :). Tak že tak!

Je středa, asi 8:15 Mám za sebou ranní tripík kolem pobřeží. Od našeho apartmánu stačí seběhnout mírný kopeček, asi tři minuty volnou chůzí, a jste u moře. Cestou míjím pár rozespalých turistů, kteří patrně míří do místní malé pekárničky pro snídani. Než zahnu na schody, které už vedou k betonovým plotnám u místního hotelu Sali, minu ještě moc ...

Jo, mnohdy je právě ta cesta dobrodružnější a zajímavější než samotný cíl. A někdy cesta prostě ani žádný cíl nemá. Včera jsem si prohlížela fotky, které jsem tady fotila a je pravda, že silnice, cesta, stezka, ulička...právě tohle je na mnoha mých fotkách.

Je po dešti. Ještě v noci bylo slyšet jak venku za oknem šustí déšť a občas se i zablesklo. Snad na lepší časy :) Včera propršel skoro celý den. Střídala se bouřka s deštěm a nebo jen se zataženou oblohou. A možná i díky této šedi na nebi, byly i moje myšlenky tak trošku šedivější. Ale i...

Jsme v Chorvatsku, na ostrově Dugi Otok, v městečku Sali.