Projekt JenTakŽít v sobě nese dva podstatné a důležité cíle nebo spíše sdělení či poslání, které chci přinášet a předávat dál a nejdál, kam to jenom půjde. Prvním posláním je DESTIGMATIZACE osob s duševním onemocněním a druhým pak POMOC, POCHOPENÍ a PODPORA, VÍRA a NADĚJE pro všechny lidi s bolavou duší.
JenTakŽít na Facebooku, to je společný prostor, kde sdílím sama sebe pro Tebe, často v osobních zpovědích a sdíleních. Najdeš zde různé tipy, rady a strategie, které utvářely a utváří tu mojí cestu Zotavení tedy RECOVERY. Díky skupině JenTakŽít...cesta Zotavení tady můžeš najít i BEZPEČNÝ PROSTOR pro Tvé sdílení a hledání té Tvé cesty Zotavení.
NEJSI V TOM SAMA/SÁM, JSME V TOM SPOLEČNĚ!
NECH MI TU NA SEBE MAIL A UŽ TI NIC NEUTEČE!
Jestli je něco, co mi během posledních měsíců dodávalo energii a kde jsem mohla najít tolik potřebný klid, samotu a obrovskou svobodu, pak to byla a je PŘÍRODA! Jestli je něco, kam můžu utéct, přemýšlet, odpočívat nebo brečet, pak je to právě ONA. A ve spojení mě, přírody a deníčku se někdy dějou věci... :)
Neděle, 18.11.2018, 11:36 - tak to je ten den, datum a čas kdy jsem poslala mail s prosbou o pomoc.
EXISTUJÍ DVA ZPŮSOBY, JAK ŽÍT ŽIVOT. TEN PRVNÍ JE MYSLET SI, ŽE NIC NENÍ ZÁZRAK. TEN DRUHÝ JE MYSLET SI, ŽE VŠECHNO JE ZÁZRAK.- ALBERT EINSTEIN -
Září je podle mě docela náročný měsíc. Teď to beru z pohledu mého, tedy z pohledu matky. Už je 18.9. a já si stále nemůžu zvyknout, že je pryč takové to "sladké nicnedělání" a prázdninová pohoda. Ne že já bych měla prázdniny, já chodila poctivě do práce, ale přece jen se mě prázdniny týkají v podobě naší desetileté dcery....
Boj! Můj vnitřní boj! Souboj na ostří nože! Nikdy nekončící válčení se svým vlastním JÁ. To je přesně to, s čím se potýkám každý den. Je to tak, vedu každodenní bitvu sama se sebou. Vedu vnitřní boje o svých pravdách, přesvědčeních, zklamáních, snech, přáních, úzkostech, strachu, pocitech bezmoci... Boj o klidný, šťastný a spokojený život.
Jsem obrázek, ani hezký ani ošklivý, spíš taková abstrakce, kterou pochopí jen Ti nejfundovanější v oboru, možná jen Ti, kteří jsou podobnou formou abstrakce také "postiženi".
Ležím v posteli. Je neděle, něco málo po sedmé. Jsem vzhůru zase první, ostatně jako vždycky. Noc nebyla nic moc, zase mě totiž šíleně bolí rameno. Každý otočení v posteli jsem byla vzhůru. Trošku jsem doufala, že moře a teplo to třeba spraví, ale bohužel. Nejspíš tomu moc neprospívá právě plavání. A jelikož toho se nehodlám vzdát, tak to zase...
Sobota ráno. Zase jsem došla k moři. Sedla jsem si do stínu borovice na jednu ze zelených laviček které lemují pobřeží. Moře je kousíček ode mně a zdá se mi dneska trošku divočejší. Zřejmě po té večerní bouřce, která se tu přehnala.
Tak je pátek. Chce se mi říct už. Nějak se to překulilo a najednou to není teprve, ale už. Včera jsem ranní tripík vynechala a dala přednost knížce a válení v posteli. Ta představa, že musím vstát a obléknout se v tom šíleném vedru mi nějak nedovolila vylézt z postele :). Tak že tak!
Je středa, asi 8:15 Mám za sebou ranní tripík kolem pobřeží. Od našeho apartmánu stačí seběhnout mírný kopeček, asi tři minuty volnou chůzí, a jste u moře. Cestou míjím pár rozespalých turistů, kteří patrně míří do místní malé pekárničky pro snídani. Než zahnu na schody, které už vedou k betonovým plotnám u místního hotelu Sali, minu ještě moc ...
Jo, mnohdy je právě ta cesta dobrodružnější a zajímavější než samotný cíl. A někdy cesta prostě ani žádný cíl nemá. Včera jsem si prohlížela fotky, které jsem tady fotila a je pravda, že silnice, cesta, stezka, ulička...právě tohle je na mnoha mých fotkách.
