ZASTAV SE A ODPOČÍVEJ...

     I já tohle zažívám, třeba jako včera. Už ráno, když jsem jela do práce jsem věděla, že je tady zase jeden z těch dnů, kdy bych nejraději zastavila někde daleko od lidí, došla na nějaký vysoký kopec, posadila se tam do trávy a brečela a brečela. Někdy pláč odplaví to co je potřeba, někdy se prostě člověku uleví, když nechá všechen ten zvláštní smutek, který cítí v celém těle s tím proudem slz odejít. A někdy je ten pláč tak moc silný, že to člověka až trochu děsí. Někdy si říkám, co to vlastně všechno je? Kde se to bere?

     Svět se za poslední rok hodně změnil. Všechno je jinak než bylo, možná některým z nás došlo, že všechno nemůžeme mít ve svých rukou, že nikdy nebudeme mít mi, jako lidé, absolutní moc nad vším co se děje, nad světem. Že mi všichni jsme tady jenom na chvíli, jenom na návštěvě a že bychom se podle toho měli chovat...

     I můj svět se změnil a mění se pořád. Cítím to čím dál víc, vidím pořád častěji jasnější a jasnější obrysy toho mého světa, který mám strašně moc ráda. Někdy mám pocit, že jsem se hodně dlouho dívala do nějakého dalekohledu a věděla jsem, že tam něco vidím, ale něvěděla jsem co. Až někdo přišel a prozradil mi, že když budu chvíli otáček těmi kolečky se znaky "plus" a "mínus", že možná uvidím všechno daleko jasněji a daleko blíž. Protože se ten dalekohled přizpůsobí tím mým očím, tomu, jak to potřebuju vidět já. A tak točím a ladím a nestačím se divit. Mám z toho, co vidím, strašnou radost a zároveň cítím i obrovský smutek z toho, že jsem o tom kolečku na zaostření obrazu nevěděla už dřív.  Na druhou stranu jsem ale vdečná, že v tuhle chvíli už o něm vím.

     A díky tomu "zaostření a přiblížení" mi asi začíná už docházet i to, že čím dál míň potřebuju, aby u mě někdo seděl a ukazoval mi, kam že se to mám dívat. A taky že už vůbec nepotřebuju, aby mi někdo říkal, co tam mám vlastně vidět... Že mi stačí, když si vedle mě sedne někdo, komu můžu půjčit ten svůj "dalekohled" a dovolím mu se do něj podívat těma mýma očima, ale taky mu dovolím, aby použil to kolečko a viděl to co vidím já i těma svýma očima. Tak jak to potřebuje.

     Asi bych se z toho všeho měla radovat, asi by se to nabízelo...ale já asi potřebuju trochu víc času zvyknout si na ten ostrý obraz, na ty jeho jasný barvy, na všechno to, co s tím novým pohledem přichází...je tam tolik nových věcí... :) Myslím, že jsem se díky tomu zastavila a teď chci odpočívat. Nemuset nic, alespoň na chvíli...