ZÁŘÍ - KONEC PRÁZDNIN...
Září je podle mě docela náročný měsíc. Teď to beru z pohledu mého, tedy z pohledu matky. Už je 18.9. a já si stále nemůžu zvyknout, že je pryč takové to "sladké nicnedělání" a prázdninová pohoda. Ne že já bych měla prázdniny, já chodila poctivě do práce, ale přece jen se mě prázdniny týkají v podobě naší desetileté dcery.
Prázdniny jsou prostě pohoda. Obrovská pohoda je už jen to, že ráno nemusíte to své dítě tahat z postele a celé ráno říkat, že jestli nepohne, tak odjíždíte bez ní. Ona samozřejmně ví, že bez ní do školy nepojedete, to nedává logiku a vy to víte taky, ale přesto opakujete každé ráno stejné věty, které nikam nevedou a už je možná ani nikdo neposlouchá. Dva měsíce prázdnin a krásného vstávání, kdy se člověk v klidu obleče a s celkem příjemným pocitem opouští byt je tedy od září pryč. Od září přichází rána, která se snažíte prostě nějak rozumně přežít a neřvat na dítě hned jak otevře oči. A už tohle je sakra náročný.
Nevím jak jinde, ale odpoledne je u nás hodně podobné ránu. Přicházím domů a opět je tu taková krásná "odpolední idylka", po které si mnohdy říkám, jestli máme víno...jestli máme dost vína :). Jdeme dělat úkoly! Několikrát za sebou opět opakuji věty, které pravděpodobně nikdo neposlouchá. Jsou to takové ty věty typu: "Jaký máte domácí úkol?", "Vyndej si ty sešity a jdeme dělat ten úkol", "Jestli nevyndáš ty sešity a nezačneš dělat ten úkol, tak ten telefon už dneska neuvidíš", "Slyšela jsi mě?", "Posloucháš mě?", "Zopakuj co jsem říkala před chvílí!", "Ty jsi neslyšela, co říkám?", "Já tady s Tebou celou dobu mluvím", "Jestli neslyšíš, tak asi půjdeme na ušní", "Říkám naposled, že jdeme dělat ten úkol!",... no a tak dále. Když už se konečně pustíme do úkolů, moje nervy už jsou dost napjaté a tudíž už nemám takovou výdrž. Takže za chvíli už celkem nahlas mluvím, možná trošku křičím a někdy jsou i chvíle, kdy už řvu. Naproti mě má moje dítě nekontrolovatelný záchvat smíchu, protože prý "strašně zvláštně kroutím těma očima...". Snažím se nepropadnout tomu jejímu smíchu, ale moc se mi to nedaří. Padneme si tedy v objetí, s tím, že se vážně hodně milujeme a jedeme dál... No prostě takové příjemné odpoledne, na které se už obě těšíme :) Prostě jsou to nervy! Prostě září, no!
KDE SE NUDÍME LÉPE NEŽ V KRUHU RODINY?
- OSCAR WILDE -
Když přežijeme "odpolední idylku", tak pak už to celkem jde. Až tedy do té doby než se má jít spát a nedej bože, před spaním snad ještě číst. Nevím od kdy je čtení pro děti za trest, ale asi je. Čtení knížek je u nás zatím obrovská "pruda". Ale důležitý je nepovolit, ono se to snad obrátí. Po všech těch denních zářijových dnech pak konečně padneme do postele a už se zase těšíme na ráno, protože je potřeba do svých žil zase znovu napumpovat ten ranní adrenalin...
Těším se na říjen...neberte mi mé naivní těšení :)