...ZAPOMENUTÁ...

...ZAPOMENUTÁ... tak se jmenuje můj poslední obraz, který jsem domalovala před pár dny. Zapomenutou je tu myšlená cesta, možná i nějaký směr... Je to jeden z mála větších obrazů, do kterých jsem se pustila a maloval se mi moc krásně. Chce se mi říct, že se maloval skoro sám. Možná proto, že ho nosím v hlavě už hodně dlouho a teď jsem ráda, že je tu se mnou.

Cítím z něj klid, ticho, možná nějakou pokoru...vděk...prostě všechno, co si nosím v sobě a co mám tak ráda. Je to kousek takového toho brzkého podzimu, období, které miluju úplně nejvíc. Období, kdy už není takové teplo, kdy fouká studený vítr ze strání a po ránu to už trošku zebe. Období, kdy se ještě nehodlám vzdát kraťasů, a kdy se často hodí kapuce od mikiny, protože už to vážně tak trošku táhne. Ale i přesto je tu krásně.

A i teď, když tu o tom píšu a je začátek května a z okna vidím nádherně nakvetlou jabloň, jsem duchem někde tam a skoro cítím tu zvláštní podzimní vůni spadaného listí a vidím všechny ty barvy,  do kterých se příroda na podzim obléká. A já se tu toulám v tom spadaném listí, možná ho naberu i do rukou a vyhodím ho do vzduchu a se zakloněnou hlavou sleduju celou tu zvláštní hru, kterou listy společně se sluncem vytváří a čekám až zase spadnou na zem a splynou se všemi ostatními. Možná si občas poskočím po těch starých dřevěných pražcích, nebo si zabalancuju na jedné či druhé koleji, které se táhnou po zemi do nekonečné dálky, možná si na chvíli na jednu z těch kolejí sednu a vtisknu si do sebe tenhle krásný pocit, který tu mám možnost zažít. Možná si uložím všechen ten vděk, za to, že tu můžu být, že jsem mohla tenhle kousek "podzimního ráje" objevit a chvíli si v něm pobýt. Stýská se mi...

A tak mi dochází, když se tu teď dojímám nad tímto obrazem, že to není náhodou, že se mi stýská po podzimu. Je vlastně dost dobře možné, že v tomhle období jsem měla něco, co teď nemám a nemůžu to najít. Možná proto se tam chci tak moc vrátit, protože mi tam bylo vážně dobře. A možná i proto vznikl tenhle obraz. Vlastně mi chybí ten klid a ticho, které se zase proměnilo spíš v občasný neklid a podivný úprk za něčím, co nemá vlastně žádnou podobu. Chybí mi kousek sebe samé, takový kousek "puzzlíku", který jsem už jednou našla a který přesně zapadl tam kam měl. A já z něj měla radost! Jenže pak přišly úzkosti, strach, divný období před koncem roku, který mě rozhodilo natolik, že jsem tenhle důležitý kousek puzzle nějak ztratila, někam zapadl, schoval se, utekl, co já vím... A já jsem teď trošku "děravá", taková necelá a strašně bych si přála tenhle malý kousek zase najít a dát ho tam kam patří!

Ale takový je asi život. Říká se, že nikdy nemůžeme mít všechno a tak to asi v tuhle chvíli beru i já. I přesto, že mi momentálně kus sebe samé chybí a jsem z toho smutná, na druhé straně se dějou úžasné věci. Díky své práci momentálně zažívám něco, po čem jsem hodně dlouho toužila. Mám pocit, že mi konečně moje práce dává smysl a že jsem tu pro ty, kteří mě potřebují. A cítit tu odezvu, tu upřímnou zpětnou vazbu od lidí, kteří procházejí podobnou cestou, kterou jsem procházela i já sama, je něco za co jsem moc vděčná.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ VĚCI V ŽIVOTĚ NEJSOU VĚCI!