...VZKAZ V LÁHVI...

Vždycky jsem si říkala, jaké by to asi bylo, najít někde na pláži v písku láhev, ve které by byl nějaký vzkaz. Možná i nějaká mapka, která vede k pokladu...ať už by ten poklad byl vlastně cokoli. Jaký by to byl pocit?

Umím si představit, že už v té chvíli, kdy bych tu láhev viděla před sebou v písku, by se objevil takový ten pocit obrovské zvědavosti a natěšenosti. Co tam může být? Je to vzkaz od někoho a je pro někoho? A jak je starý? Co když ta láhev putuje po světě už spousty let? A zrovna já mám to výsadní právo jí vzít do ruky, rozdělat jí a zjistit, co v sobě nese za poselství...

Úplně cítím ten vzrušující pocit, kdy se pro tu láhev skláním a beru jí do rukou a prsty z ní otírám ten mokrý písek, který jí chránil před rozbitím. Cítím tu zvláštní obřadnost, že se zrovna teď děje něco vyjímečného a já jsem toho součástí. Že právě já mám ve svých rukou možná obrovský kus historie, možná nějaký velký krásný příběh, který mě přenese o několik let, nebo snad století zpět... Opatrně jí převracím, zkoumám její obsah a skoro se bojím jí otevřít, možná proto, aby ta krásná  chvíle plná napětí a plná nejrůznějších otázek nikdy neskončila...

Vzkaz v láhvi, ten bych asi vážně chtěla najít! :)

NE VŠECHNY POKLADY JSOU STŘÍBRNÉ A ZLATÉ.

- JOHNNY DEPP -

A dost možná jsem už jednu takovou "láhev" potkala a dost možná jsem jí už docela dávno otevřela. Jednu takovu "láhev" jsem si totiž nosila celý svůj život někde v sobě a věřte tomu nebo ne, i Vy si jednu takovou v sobě nesete. A já jsem ráda, že jsem si jí všimla, že jsem jí uviděla, vzala do rukou a otevřela jí.

Ta láhev byla zvláštní. Byla jiná než všechny ostatní a vlastně se mi vůbec nelíbila. Byla špinavá, celá obouchaná, celkem dost neforemná...prostě taková jiná, zvláštní. Ale i přes to všechno a nebo, právě proto, jsem jí vzala, očistila jí  a podívala se co se v ní vlastně skrývá.

A jeden by nevěřil, co se v takové malé a neforemné láhvi dá najít. Já tam našla klíč! Klíč, který údajně odemyká zámky všech tajemných chodeb a místností, které v sobě mám. Nejdřív jsem tomu moc nerozumněla a na tenhle klíč vlastně tak trochu zapomněla. Ale jednoho dne jsem stála přede dveřma, které byly zamčené a nešly nijak otevřít. A já se trápila a věděla jsem, že se za ty dveře chci podívat, že je musím otevřít, ale nevím jak. Zkoušela jsem to silou, pak ještě větší silou, vztekala jsem se, brečela jsem, vymýšlela neskutečné věci...a pak jsem sáhla do kapsi a vytáhla klíč. Moc jsem tomu nevěřila, ale zkusila jsem to...a ono to fungovalo. V zámku dveří to cvaklo a já je otevřela.

Zvláštní příběh?! Ani ne! Věřím tomu, že každý si opravdu neseme sami v sobě svůj pomyslný "klíč ke štěstí". A že záleží jen na nás, jestli pochopíme, že tam je a že ho můžeme použít. Jasně, i já mám čas od času (no dobře, možná častěji než bych chtěla) pocit, že místo klíče by bylo lepší mít pořádně velkou železnou palici, abych ty dveře mohla prostě rozsekat a dlouho mi trvá, než si uvědomím, že stačí sáhnout do kapsi... Ale nakonec mi to dojde a ten klíč do toho zámku dám. A ve chvíli, kdy s ním v tom zámku otočím, vezmu za kliku a ty dveře se otevřou mám takový zláštní pocity. Stydím se (že vyšiluju), jsem překvapená (že to zase funguje), cítím obrovský pocit úlevy (že to dává smysl) a pak také NĚCO, co neumím moc popsat. Pocit, že se na ten "klíč", tedy asi SAMA NA SEBE, můžu zase o trošku VÍCE SPOLEHNOUT. Že každé tohle škobrtnutí nebo kotrmelec, kdy vztekle kopu do dveří, které nejdou otevřít, mě dávají větší a větší pocit důvěry v to, že ten "KLÍČ" nakonec umím použít.

Tohle poznání, to jak roste moje důvěra sama v sebe, to je moje cesta, kterou chci jít a kterou chci dál a dál prozkoumávat a poznávat. Je to dlouhá cesta a upřímně si myslím, že vlastně nikdy neskončí. Tedy alespoň v to doufám :) Je to cesta, kterou mi ukázala psychoterapie. Vždycky k tomu musím dodat i to, že je to sakra těžká cesta, ale nelituju, že jsem na ní vyrazila. Uzdravuju na ní svojí bolavou duši a poznávám sama sebe. A daří se mi to...sice pomalu, s kotrmelcema a pokopanýma dveřma, ale daří. A o to jde především!

Možná je čas napsat vzkaz, dát ho do láhve a tu poslat do světa...a kdo ví, třeba tu láhev někde najdete právě vy...a vy teď už určitě i víte, co tam bude napsáno :)