SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST...

     Posledních pár dnů je venku vážně nádherně. To jaro, o které už tak dlouho prosím, aby přišlo, je už snad opravdu tady. A strašně moc mě láká ven. To sluníčko, které je za oknem, úplně křičí, ať se jdu projít, ať nechám doma všechno tak jak to je a jdu se podívat, jak umí být jaro krásný a jakou má sílu. A já vím že má...

     Jen já jí mám nějak o něco míň, než jsem zvyklá. Ano, už jsem si asi zvykla na to, že té síly a energie mám prostě víc. A už mi to přijde vlastně docela "normální", takže mě vlastně docela překvapí, když zjistím, že jsem unavená, že mi chybí energie. Překvapí mě, když zjistím, že moje myšlenky a hlava bloudí někde venku, na těch mých krásných místech a že i to srdíčko je někde venku...ale moje tělo nějak není schopný se rozhoupat a pohnout. Je zpomalený, unavený, bez energie...a tím pádem dostává zabrat i ta moje psychika. Najednou jsem zase ta otrávená, podrážděná, rozčilující se a nespokojená máma a manželka. A já si to uvědomuju a tím pádem jsem k tomu všemu ještě lítostivá s pocitem, že jsem nemožná a neschopná.... (...něco málo se dá hodit na PMS...)

     A tak asi nezbývá, než se trošku vrátit v čase. Zjistit, proč je to tak, jestli to má nějakou "logiku", která mi tohle moje "bezenergetické" období nějak vysvětlí. A já se nerada vracím v čase a nerada si přiznávám, že nezvládám 100% něco, co už jsem se přece naučila...ale ono to tak není, takhle život nefunguje!

SRDCE ČLOVĚKA JE VELMI PODOBNÉ MOŘI, MÁ SVÉ BOUŘE, MÁ SVÉ PŘÍLIVY A VE SVÝCH HLOUBKÁCH MÁ I SVÉ PERLY

- VINCENT VAN GOGH -

     Když se vrátím zpátky, tak tři nebo i čtyři týdny dozadu, stalo se toho v mém životě vlastně hrozně moc. Blbý týden v práci, který jsem jen těžko "zkousávala" a který mě docela dost vyšťavil, pak zubař a třídení bolest zubu, která vypadala, že nikdy neskončí (naštěstí skončila přesně tak, jak pak doktor sliboval :) a pak už postupně všechna ta omezení, které sebou přinesl COVID...uzavřené školy, roušky, obavy, strach...v práci nástup na jiné pracovní místo, o kterém jsem toho zase tolik nevěděla a mám pocit, že zatím nevím doteď. A aby toho nebylo málo, moje zdraví mě taky zrovna moc nepodrželo. I když celý rok jsem celkem zdravá, tak najednou, do tohoto bláznivého období, přišla rýma, bolest v krku, zánět spojivek a nucená návštěva nemocnice v době nouzového stavu...a já si tak říkala PROČ?!! No možná PRÁVĚ PROTO! Ono toho vážně není a nebylo málo.

     Minulý týden jsem si do telefonu stěžovala svojí terapeutce a říkala jí, že mám strach, že se zase může objevit panika a že se jí vlastně bojím. Že se bojím, že si zase přijde a všechno mi vezme. To VŠECHNO, co jsem za ten rok objevila a našla...a díky tomu rozhovoru jsem pochopila, že přijít určitě může, ale že to, co teď mám v sobě a ve svým srdci mi prostě už vzít nemůže. Jednoduše proto, že jí to prostě nedám. A navíc jsem si zase znovu uvědomila to, že na tohle všechno mám asi nárok a že to, že mi není dobře a že o sobě občas zapochybuju a tolik si nevěřím, že na to nejsem sama. Že nemusím dělat hrdinku a nemusím to zvládnout jenom sama, že ta pomoc tu pořád je a že si o ní přece můžu říct. Často na to zapomínám a pak se rozjíždí mašinérie, která dělá úplně zbytečnou práci a ta energie, které mám už tak málo, mi utíká někam pryč.

     A tak se mi najednou nějak ulevilo. Někde uvnitř spadl nějaký balvan, který mi tam vadil a překážel. A já si zase znovu vzpomněla na ty slova mojí terapeutky, že i když to nejde, tak je potřeba si prostě bezmyšlenkovitě nazout ty boty a jít, dělat jeden krok po druhým a soustředit se jenom na to....a ono už to nebylo ani tak těžký. Najednou jsem byla venku, okolo pole a lesy a bylo mi zase dobře...a bude určitě i líp.

     A i proto jsem si zase včera sedla, vzala tužku, gumu a papír a trošku si udělala takovou malou inventuru sama v sobě, snad proto, abych si potvrdila, že všechno je tak, jak má být. Že je všechno na svém místě, tak jak to mám ráda a že toho rozhodně taky není málo. A že tohle všechno je vlastně taková moje SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST :)