...ROZSYPANÉ KORÁLKY...

     Dnes tak trošku nevím, jak mám začít. Nevím jak uchopit mojí aktuální náladu, která se tak nějak proplétá, tu nahoru, tu zase dolů...nemůžu jí chytit. Když už si myslím, že vím, tak se zase rychle promění a nevím zase nic. Tak se snažím moc si jí nevšímat, neřešit jí, což ale jde samozřejmě dost těžko. Přece jen je tu se mnou každičkou vteřinu...je to MOJE nálada, jsem to JÁ, a proto oddělit jí je vážně dost těžké.

     Někdy se zkrátka daří pocitově trošku líp a někdy je to hodně těžkopádný a připadám si tak trošku "pomačkaně". A přitom se toho v mém životě zase tolik neděje, nemění. Alespoň ne posledních pár dnů. Všechno "důležité" je přece stejné jako včera, pořád jsem tu, pořád je tu můj domov, moje práce, moje malování, moje procházky, fajn lidi okolo, se kterými se ráda směju, dám si dobré víno, popovídám si...a přesto všechno mi zase sedí někde v krku a v žaludku něco, co je hrozně těžký a co mi vážně hodně vadí a překáží. Něco co nejde vykašlat, něco co nejde spolknout...prostě TO TAM JE!!! A já jsem z toho vážně nervózní!

     A přestně tenhle pocit vážně nemám ráda. Tenhle těžký pocit, který cítím snad i ve spánku. I ve spánku vím, že se něco děje, že se něco chystá, něco co nemám pod kontrolou, něco, čemu nerozumím. A přesně tenhle pocit umí i další věci, třeba znovu vrátit nepříjemný chvění těla, rozjet srdce na nejvyšší obrátky, vrátit do hlavy ty divný hlasy, které už naštěstí nekřičí tak moc jako dřív, ale přece jen tam jsou. Ty našeptávači, kteří mě dokáží tak moc znejistit, že tak trošku nevím, čemu můžu zase věřit. A pak to stojí zase spousty sil, energie a času, přesvědčit sama sebe, že musím věřit hlavně sama sobě. A tak mě napadlo, že to, co se teď se mnou děje, vnímám asi tak, jako kdyby se mi rozsypaly korálky...

KDYŽ TRÉNUJEŠ, UČÍŠ SE KROKY. TAK TO JDE DLOUHÝ ČAS. A PAK, JEDNOHO DNE, SE NAUČÍŠ TANČIT...A TO JE VELKÁ ZMĚNA.

- BILL AUSTIN -

     ....jako kdybych měla hodně dlouhou nit nebo provázek a velkou spoustu různě velkých a barevných korálků, které se, už nějakou dobu, snažím na ten provázek postupně navlékat. Ty korálky jsou vážně různé, jsou barevné, tmavé, velké, ale i třeba  úplně malinkaté. Některé jsou lehounké a některé naopak strašně moc těžké, s některými musím zacházet velmi opatrně, abych je náhodou nerozbila a některé jsou pevné a tvrdé. Ale vím, že všechny tyhle korálky na ten provázek musím navléknout, protože tam prostě patří. Protože, kdybych nějaký vynechala, už by to nebyl ten MŮJ jedinečný náramek, o který se tady snažím a který se ke mě tak  moc hodí.

     A tak se snažím na ten neforemný provázek navléknout opravdu i ten nejmenší korálek, i ten, který má tak malou dírku, že není vůbec jednoduché ho tam dostat. Ale nakonec to jde! Nakonec i tenhle korálek zapadá přesně tam, kam patří.  A pak, v nějakou nestřeženou chvíli se něco stane...někdo na mě promluví, něco někde bouchne a já se leknu a ten konec provázku, na kterém není žádný uzlík, mi vyklouzne z ruky...

     ....a skoro celá ta práce, skoro všechny ty navlečené korálky, které jsem tak poctivě navlékala a rovnala si je a ze kterých jsem měla radost a vlastně se už i těšila na to, jak ten náramek bude nakonec krásný, se prostě rozsypou. A já jen sedím a koukám na to, jak s cvakáním dopadají na zem a koulí se někam pryč. A říkám si: "No ty vole, teď abych to dělala celý znovu."  A tak jdu, smetu je na hromádku, posbírám je do krabičky a vím, že to zase znovu zkusím.

     A najednou mi dochází i jiná věc a to je to, že NĚKDY DŘÍV bych ty korálky za nějakou dobu taky zametla na hromádku, ale tu hromádku bych nabrala na lopatku a vyhodila ji do koše. A navíc bych dělala, že vlastně žádný nový náramek vůbec nepotřebuju...

     Teď ale vím, že ho potřebuju, že tomu nedám pokoj a že jednou, až bude ten náramek hotový, tak bude ten nejkrásnější na světě...i když on možná nebude hotový nikdy a i za to jsem vlastně strašně moc ráda! :)