PŘIJMOUT A VĚŘIT...
Celkem často jí tak v hlavě proběhne myšlenka, že poslední dny jsou zase trošku náročnější. Asi jsou, ale tak zvláštně jinak, tak, jak to vlastně moc nezná a moc neví co s tím a co z toho všeho bude. Říká si, že snad nic. Jen je možná zase trošku smutnější a docela dost unavená.
Je unavená vlastně už alespoň týden. Trošku jí pálí oči, občas polehává a, světe div se, o víkendu se tam objevil i pocit, že se snad nudí či co?! Nudu, tak tu nezažila minimálně několik měsíců. Zažívala nejrůznější věci a pocity, ale nudu?! Tak tu teda určitě ne! "No ty jo, já se snad nudím! Co mám dělat?": říkala si. A cítila, že je z toho vlastně docela nervózní. Že zrovna nuda rozhodně není to, po čem by nějak výrazně toužila. Ne, ne, nuda je na NIC!
A tak, ze samé nudy, alespoň převlékla peřiny...a pak taky utřela prach...a protože to bylo pořád málo, tak ještě vyluxovala a poklidila byt. "Tak dobrý, tak se uklidni!", to byla asi nejčastější věta, kterou si o víkendu neustále opakovala. Nikdy by tomu nevěřila, ale ta nuda jí vážně dokázala vyvézt z rovnováhy.
Možná to byl trošku strach z toho, že z té nudy může vlastně vzniknout něco úplně jiného nebo že ta nuda není možná jen nuda, ale třeba převlečená deprese. Zkrátka, že se z toho možná může vyklubat něco jiného, než jak to na první pohled vypadá.
A tak, i přes to, že byla naskřapaná a odhodlaná odpočívat, tak na sebe hodila mikinu, bundu a čepici, na nohy nasadila svoje oblíbené vínové kecky a šla prostě ven. Prostě proto, protože to potřebovala! Vodítko s obojkem tentokrát brala z háčku strašně opatrně, až skoro obřadně, a to proto, aby nezacinkalo a aby mohla tentokrát Danouše překvapit. Ale už když sahala na kliku, řádil za dveřmi a štěkal jako blázen :). A když viděl, že v ruce nese vodítko, tak už se zase točil dokolečka a významně kňučel. "Děti a zvířata jsou zkrátka opravdoví, jsou autentičtí, na nic si nehrají a jsou zkrátka upřímní. Jen škoda, že u lidí se to pak všechno tak zvláštně zamotá", napadlo ji.
A tak vyrazili. Jen oni dva. Ona a pes. Jen museli rychle projít celou ves a pak už byli vážně jen oni dva a volná příroda. Jenom louky, pole, cesty, zbytky lesů a rybníky. Jen čerstvý vzduch, trocha sněhu, který se snaží člověku připomenout, že je leden a lehký chladný větřík, který tuto skutečnost potvrzuje. Venku je jí prostě dobře...příroda, pohyb, čerstvý vzduch a to všechno okolo...to jí vážně nikdy nezklamalo, a to ani tentokrát. A i když chodí stejnou cestou třeba už poněkolikáté, tak najde vždycky něco nového, něco, čeho si jednoduše nikdy nevšimla. A to i přes to, že to tam bude pravděpodobně už několik let stále stejné... I tak by se do krve hádala, že "tohleto" tam minulý týden tedy vážně nebylo! :)
Příroda je jistota! Ale nebylo to tak vždycky. Vždycky nebylo tak jednoduchý se sebrat a jít prostě "ven". To když s ní bydlely všechny ty strachy, které ji od toho dokázaly zradit. "Nikam nechoď! A sama už vůbec ne! Co když se Ti něco stane!? Co když někde omdlíš!? Co když dostaneš infarkt!? A co když tam budeš sama a nikdo Ti nepomůže!? Nebo mrtvice... Nebo se prostě zblázníš a nedej bože tam někdo bude a uvidí Tě!? To by byla ostuda! Nebo někdo pozná, že už nejsi normální!? Chceš to riskovat? Chceš, aby si na Tebe pak ukazovali prstem, že jsi blázen!?" No jo, tak přesně takové hlasy a myšlenky měla několik let v hlavě. Někdy byly hlasitější víc a někdy méně. Ale byly tam a byly tam dlouho. Držely otěže!
Naštěstí tam už nejsou. Možná, že čas od času se objeví nějaký ten zárodek, který má chuť povyrůst. Ale pokud je to opravdu jen ten zárodek, tak s ním si už umí poradit. A když náhodou povyroste, a to se prostě může stát, tak musí přijít buď BOJ a nebo, a to se jí zdá jako lepší řešení, DOMLUVA. Sednout si s ním a prostě se POKUSIT DOMLUVIT. Někdy to trvá dlouho, někdy má pocit, že domluva ani nebude možná nebo že na komunikaci s ním nemá ty správné argumenty... Pak je lepší říct si: "TAK JO, TAK SE UKLIDNI A DÝCHEJ! DEJ TOMU ČAS." A když nevyjde ani to, tak má ještě pořád jednu možnost. SDÍLET! Sdílet strach a myšlenky a hlasy, které jsou v hlavě, s někým dalším. Myslí si, že to vlastně funguje hodně podobně, jako s radostí.... Říká se, že sdílená radost je násobená radost. A sdílený strach je, podle jejích zkušeností, strach poloviční... A taky se říká, že strach má velký oči, což má za ty roky několikrát ověřeno.
A ještě jedna věc, která jí v této souvislosti běží hlavou, se jí zdá strašně důležitá. Když budete mít pocit, že NENÍ NIKDO, s kým můžete ten svůj "podivný" svět SDÍLET, že Vám NIKDO NEROZUMÍ, že ani Ti nejbližší Vás nějak "NECHTĚJÍ" POSLOUCHAT, tak zkuste toto: překonejte nějaké svoje ego, nějaký svůj stud nebo pocity trapnosti a nedokonalosti a JDĚTE PROSTĚ K ODBORNÍKŮM! A i když to možná ze začátku nebude příjemné, budete se za sebe stydět a možná nebudete vůbec ničemu rozumnět, tak zkuste VĚŘIT! A ono se to začne obracet k lepšímu!
A ten pocit, kdy pochopíte, že se něco děje, že jste možná silnější, že se věci ve Vás začínají hýbat a že je tady najednou člověk, který Vás POSLOUCHÁ, CHÁPE A POMÁHÁ VÁM...tak na tenhle pocit pak už nikdy v životě nezapomenete! VÁŽNĚ NIKDY!
A proto....
BUĎ VDĚČNÝ ZA KRÁSNÝ DEN, ŠÁLEK ČAJE, KYTKU ZA OKNEM, MILÁ SLOVA, POHLAZENÍ...CO NEJVÍC JE, SE NEJMÉNĚ CENÍ.
- SÁDECKÁ E. -