...POD TLAKEM SEBE SAMA...

     Mám kolo, co kolo, já mám elektrokolo :) Docela dlouhou dobu jsem o něm přemýšlela a stále dokola řešila, jestli si ho mám pořídit, anebo ne. Vzhledem k tomu, že jsem většinu svého času trávila poslední rok v práci, anebo ve své pracovně nad svým vysokoškolským studiem a ten zbyteček jsem věnovala rodině, domácnosti a pár chvilek jsem si utrhla na malování nebo psaní o životě, přišlo mi to jako zbytečně vyhozené peníze...kde bych vzala čas ještě na kolo? Ale protože život prostě "frčí" dál, během jara nabral trošku jiný směr a já si dovolila polevit. Dovolila jsem si připustit, že ta práce, které dávám tak moc času a energie, mi jí pořád jenom bere a nic mi nedává a já díky ní "nemám čas" na všechno ostatní. A tak jsem sebrala odvahu, dala v práci výpověď a koupila si elektrokolo...

     Taky mám hodinky, co hodinky, já mám chytrý hodinky :) Dostala jsem je jako dárek k narozeninám a ne, nepíšu to proto, že bych se chtěla chlubit (navíc kdo je dneska nemá?!...). Ale nezmiňuju je tady úplnou náhodou! V souvislosti s tím mým novým elektrokolem totiž vnímám, jak i takový malý čtvereček někde na zápěstí dokáže nenápadně tlačit na jednoho takového člověka, který už tak sám na sebe tlačí celkem dost.  A nebyla bych to já, abych na sebe nezatlačila ještě o kus víc!

     Proč jsem vůbec chtěla elektrokolo? Protože jsem chtěla jezdit na kole a nevypustit duši hned po prvním kopci. Na kole jsem jezdila vždycky ráda, ale jezdit na kole na Vysočině, kde jedete z jednoho kopce do druhého je prostě pěkný "vopruz". Navíc moje fyzička je po roce sezení v práci a nebo nad studiem taková, že spíš žádná není. A já to chci změnit, chci mít sama ze sebe lepší pocit. Miluju přírodu a kolo je dobrá varianta, jak se tam dostat. A vzhledem k tomu, že jsem měla kolo snad už někde od šestnácti, tak jsem si to nové prostě už zasloužila. A vzhledem k tomu, že jsem fanda nových technologií, tak elektrokolo byla jasná volba. Pro zaryté cyklisty, kteří se nad elektrokoly ušklíbají a pro ty, kteří si myslí, že elektrokolo jezdí samo a nemusí se na tom šlapat, bych ráda řekla...NE, BEZ ŠLAPÁNÍ TO FAKT NEJEDE! (není to motorka :) )

     Chci Vám ale napsat jinou věc, ráda bych Vám popsala mojí první vyjížďku, která byla dlouhá asi 12km a kde jsem nebojovala pouze s elektrokolem, ale hlavně sama se sebou. Pro začátek jsem si vybrala zdolání myslím jednoho z nejdelších a nejnepříjemnějších kopců, které jsou okolo nás (asi s heslem: POJĎ SI TO ZOŠKLIVIT HNED NA ZAČÁTKU :) Nutno říct, že tomuto kopci předchází krásný dlouhý sjezd do údolí a právě při tom sjezdu jsem byla ještě přesvědčená, že tohle kolo je absolutně perfektní nápad a že jezdit na něm bude fakt hodně fajn! Po pár minutách (ale možná to byly vteřiny...kdo ví?!), kdy se sjezd proměnil ve stoupání a já si zapnula elektrokolo na jedničku a postupně začala přehazovat převody na ty nejlehčí, jsem každým dalším ujetým metrem tohle kolo víc a víc nenáviděla. V půlce už jsem nenáviděla nejen to kolo, ale i sebe (protože nejsem schopná vyjet na elektrokole na jedničku tenhle šílenej kopec) a potupně jsem tam hodila dvojku! To už jsem nenáviděla i ten kopec, slunce, to, že se potím a vůbec všechno. Ta  "chytrá horákyně", která bydlí se mnou (někde uvnitř mě) se začínala vážně dobře bavit a s ironickým výrazem a s nožkou přes nožku mi jasně dávala najevo, co si tak o mém ježdění myslí... (a možná právě kvůli ní jsem to nevzdala!)

     Ke konci kopce už si toho moc nepamatuju, myslím, že jsem tam měla už trojku a polykala slzy, ALE VYJELA JSEM HO. Bolely mě nohy, nemohla jsem popadnout dech, točila se mi hlava a v duchu jsem si říkala, že je to možná konec. Vím, že jsem to moje krásné nové kolo chtěla vzteky hodit do trávy, což jsem neudělala a raději ho poslušně postavila na stojánek. Sedla jsem si na břeh a v tu chvíli mi "zavrněli" na zápěstí mé nové "smart watch". Koukla jsem se na ně a na nich zběsile poskakovalo červené srdíčko s upozorněním, že můj tep dosahuje hranice 180 (to potřebuješ vědět právě ve chvíli, kdy si říkáš, že tě možná skolí infarkt a bude konec...) Taky mi sdělily, že jsem ujela 2 km, jak dlouho mi to trvalo a jako mám průměrnou rychlost...to chceš taky vědět, obzvlášť když máš pocit, že ten kopec měl těch kilometrů snad dvacet :)

     No, co mám na to říct, nějakou chvíli jsem tam seděla a ptala se sama sebe, proč jsem to kolo tak moc chtěla?! PROČ? Proto, abych si dokazovala, že ten kopec vyjedu na jedničku nebo dvojku nebo že budu dělat, že to vlastně eletrokolo vůbec není a nepomůžu si? Ne, koupila jsem si ho proto, abych mohla jezdit na kole, udělala něco pro sebe a měla z toho radost. A taky jsem si uvědomila, že všechny ty pocity, který jsem během toho šlapání do kopce zažívala, tam byly jenom proto, že mám na sebe zase nereálný nároky a že na sebe tlačím. Že tam není nikdo jiný než já a to kolo a že když já na sebe budu tlačit, tak spolu moc daleko nedojedeme. A tak jsem těch zbývajících deset kilometrů jela s tím kolem už dohromady, spolupracovali jsem spolu jako tým a od té doby jezdím vlastně hrozně ráda. Už mám najeto skoro 200km a fakt si to užívám...do kopce trochu a z kopce o to víc :)

     A co ty moje chytré hodinky? No ty samozřejmě hlídají každý ujetý metr a kilometr a hlavně...když dojedu zase zpátky domů, tak mi do mobilu pošlou celou tu mapku té trasy, kterou jsem právě projela a to je vlastně to, na co se celou tu dobu, co šlapu, tak moc těším. Na tu jednu malou mapku toho mého snažení, převýšení, nejvyšší bod, průměrnou rychlost, průměrný tep a taky rychlost. A věřte mi, že to trošku svádí k tomu, být příště o něco výš, o něco dál, o něco rychlejší...být prostě lepší. Je to tlak....sice nenápadný, ale je!

      Tak šťastnou cestu a buďte na SEBE hodní!!!