PÁTEK...den ozubených koleček

     PÁTEK. Pátek není jen takový obyčejný den. Pátek je prostě PÁTEK. Pro někoho je pátek konec pracovního týdne, pro jiného je ale pátek taky třeba začátek víkendu. Pro další je pátek den, na který se těší vlastně už od pondělí. A i já mám takový pátek vlastně ráda a těším se na něj. Někdo říká, že pátek už je vlastně taková malá sobota a takový pátek třináctého, tak ten dokáže vyvést z rovnováhy nejednoho pověrčivého člověka :)

     Já mám ráda páteční odpoledne, kdy nemusím nic dělat, nikam nemusím jet a ani nic zařizovat. Kdy si můžu jen tak být. A právě tento pátek jsem zase vyrazila na dlouhou jarní procházku. Jarní příroda je nádherná, vážně nevím, jestli je něco krásnějšího... Napadá mě snad jen MOŘE. Moře, právě v tu chvíli, kdy k němu po té dlouhé cestě dorazíte, sundáte si boty a kdy po dlouhých měsících a možná i letech zase cítíte, jak Vám omývá nohy a jak příjemně chladí. Ta chvíle, kdy ho cítíte nejen na těle, ale kdy tu jeho slanost cítíte v nose i na jazyku...a přesně v tu chvíli někde v dálce na obzoru vychází slunce... A kdy tam jen tak stojíte a jste za tuhle chvíli vděční! Jo, moře mám moc ráda, dokonce se dá říct, že ho miluju a teď jsem se zrovna nechala unést na těch jeho vlnách :)....

     Ale já tu chci psát o jaru a o mé procházce mezi poli a loukami. Byl to pátek, kdy jsem měla hodně zvláštní náladu a vlastně se mi chtělo spíš lehnout si do trávy a jen si tam tak sama se sebou pobýt.

     V hlavě se mi honilo spousta myšlenek a já jsem je chtěla trošku zpomalit, trošku je uchopit, dát ji nějaký řád :) Nemám ráda když mi jen tak sviští v hlavě a já je nedokážu zkrotit a nějak si je někam zařadit. Dát je do toho správného "šuflíku".

     A tak jsem vyrazila k tomu mému místu, nahoře nad údolím, kde jsem si říkala, že by to možná mohlo zafungovat. Bylo už po šesté a sluníčko  se začalo pomalu stahovat za bílé a šedé mráčky, ve kterých jeho paprsky vytvářely ten nádherný, křišťálový odlesk. Modrá obloha mi probleskovala nad hlavou a po té modré hladině se postupně ty malé i velké mraky stahovaly ke sluníčku. Skoro jako by je tam k němu přitahoval nějaký zvláštní magnet, či co.... A před tím sluncem do sebe naráželi, přeplouvali a prolínali se jeden přes druhého a vytvářeli zvláštní obláčkovou bouři, která se ztrácela společně se sluncem někde za obzorem.

     A já seděla na kopci, dívala se do údolí a cítila zase to moje dojetí a vděk, že můžu být v tuhle chvíli sama přesně tady a tu chvíli si takhle užít.

    Ať chci nebo ne, samota je pro mě hodně důležitá. A i když asi nejsem úplný samotář, tak ty chvíle, kdy můžu být jen sama se sebou, ty prostě potřebuju k životu. Je to zvláštní, ale během posledních pár týdnů nebo možná už i měsíců, stále častěji zjišťuju, že věci, které potřebuju k životu, se vůbec nedají koupit. A že všechny ty věci mi ani asi nemůže nikdo dát. Že většinu těch věcí, které momentálně potřebuju k tomu, abych mohla jít po té mojí cestě dál, že je mám vlastně někde v sobě...ve svých rukou. A že jsem strašně ráda, že mi je občas někdo ukáže a upozorní mě na ně. Protože já bych je hodně jednoduše přehlídla, prostě si jich nevšimla.

     Nic z toho bych neviděla, nic z toho bych nevěděla, nikdy bych nepotkala sama sebe a ani nenašla tu správnou cestu, kdybych nepotkala psychoterapii. Psychoterapii, která mi pomalu, ale zato jistě, mění život. Nejsou to zázraky na počkání, je to tvrdá práce, která, mám pocit, začala přinášet ovoce. A mnohdy mám pocit, že to "ovoce" je vskutku exotické a já vlastně nevím, co honem s ním :) Ale jsem za něj strašně ráda, hýčkám si ho a těším se, co ještě všechno sklidím. Určitě tam bude ještě pár zvláštních druhů, které vůbec neznám a které někde možná právě začíná klíčit... A já, jako správná gurmánka, která hrozně ráda objevuje nové chutě se rozhodně nebrání vyzkoušet nepoznané... :)

     A tak se mi tam, někde v trávě, nahoře nad údolím, vynořil v hlavě obrázek ozubeného kolečka a dokonce i celé soustavy ozubených koleček, které máme každý z nás tak trochu v sobě... A je jasné, že každý stroj, který má dobře fungovat, potřebuje čas od času nějakou tu údržbu. Že je potřeba ho občas pořádně promazat, utáhnout volné šrouby, vyměnit vadnou součástku nebo ho tak trošku celý "upgrejdnout". Tak trošku ho vyladit nebo ho pořádně vytunit...

     A že je vždycky lepší volba k takové údržbě přizvat nějakého odborníka, který ví, kam se mrknout a kde s tím laděním vlastně začít. A budu se zase opakovat, když řeknu, že pak už je jen potřeba tomu druhému věřit. A že je velká šance, že ta soustava těch našich ozubených koleček bude fungovat nejlíp, jak jen může.