"...NĚKDO UVNITŘ"...

Když tam je, tak se cítím pevnější, silnější, tvořím celek. Svět uvnitř i venku má najednou spoustu barev a já vím že cítím, prožívám a žiju...protože můžu...a to je nejvíc!
- Ludmila Musilová -

Ve své psychoterapii jsem za tu dlouhou cestu potkala spoustu věcí a hodně z nich bylo a je zásadních. "Ten někdo uvnitř" je jedna z nich a upřímně si myslím, že je to snad to nejcennější a nejdůležitější co jsem v terapii mohla potkat. Dneska už vím, že přesně "toho někoho uvnitř" nemůže nahradit nikdo a nic, protože to jsem totiž JÁ!

"Ten někdo uvnitř" je ta opravdová Lída se vším, co jí život naučil i nenaučil, co jí dal, nedal nebo vzal. Ta ženská, která se umí pořád až dětsky těšit a radovat, která umí mít ráda a umí milovat, ale i nenávidět (někdy snad i na život a na smrt). Taky ta dobrodružná zvídavá holčička, která musí u všeho být, všechno vidět a slyšet, ale i smutná, vyděšená, stydlivá a zoufalá holka, která se pořád snaží dělat všechno dobře a správně. Ta Lída, která o sobě často pochybuje, která má pocit, že by měla být víc chytrá, víc zajímavá, zábavná a daleko víc vzdělaná. Taky ta, která není dost krásná, dost ženská, dost dobrá máma nebo manželka...a přesto SI JÍ VÁŽÍM! 

A proto když zmizí a zmlkne a já jí nikde nevidím ani necítím, tak to tolik bolí...protože V TU CHVÍLI ZTRATÍM SAMA SEBE!

Zlozvyk nevyhodíš oknem. Musí od Tebe odejít po schodišti, krok za krokem.

- Mark Twain -

A proč vám o tom píšu právě teď?! No možná právě proto, že i když už jsem nějaký ten pátek na své cestě Zotavení (Recovery) a možná jsem i o nějaký ten krok před vámi, tak občas stále klopýtám, padám, narážím nebo bloudím. Pořád se na té mé cestě nechávám (a většinou zcela nevědomky) strhnout k velkému úprku a pak vůbec neslyším, nevidím a nevnímám, že mi "ten někdo uvnitř" nejdříve laskavě říká "...hele zpomal, nespěchej, zastav se..." a když to nepomáhá, tak zvýší hlas a začne křičet "...narazíš a bude to bolet..." ... a když pořád neslyším, ZMLKNE...a PAK TO BOLÍ!

Přede mnou je totiž v tu chvíli právě ta pevná a tvrdá zeď, do které to v té nejvyšší rychlosti napálím...nebo spíš jsem vždycky napálila. Na té mé cestě se totiž dějí změny, postupně a pomalu, ale dějí. Dneska už do té zdi nenarážím! (nebo alespoň nééé v úplně plné rychlosti :) Už prostě NECHCI, ABY TO BOLELO nebo se snažím alespoň o to, abych ten náraz co nejvíce zjemnila. 

Blbý je, že "ten někdo uvnitř" tam už v tu chvíli není, je tam TICHO a PRÁZDNO a to je mnohdy ještě děsivější, než když člověk fouká rány z tvrdého nárazu. Najít "ho" pak znovu v sobě a přesvědčit "ho" o tom, že už jsem se poučila, že už to příště udělám jinak, že už na sebe budu hodná je pak hodně těžká dřina a pro mě je to JEDNA Z NEJBOLAVĚJŠÍCH částí mých propadů. Dny, týdny a dokonce někdy i měsíce, kdy tam "ten někdo uvnitř" není a rozprostírá se tam jen velká černá díra plná osamocení.

Mnoho lidí ztrácí malé radosti v naději na velké štěstí.

- Pearl S. Buck -

A právě tohle, to ticho a prázdno, bylo teď nějakou dobu mojí součástí. Musím se přiznat, že je pro mě docela těžký a ne úplně příjemný to přiznat, a to nejen vám, ale především sama sobě. Ale aby se "ten někdo uvnitř", tedy moje Lída, zase mohla objevit, pak NENÍ JINÁ CESTA.

Prostě jsem se posledních pár týdnů a měsíců nechala strhnout trošku jinou cestou. Cestou, která se mi najednou zdála nějaká voňavější, načančanější a celá taková cukrovovatová. Cestou, která byla a je rozhodně ve spoustě věcí jiná než ta moje. A i když jsem cítila, že mi na ní není úplně dobře a že mě ODVÁDÍ NĚKAM PRYČ, tak jsem jako beran (i když já jsem ve skutečnosti býk, což je možná ještě horší) šla a šla proti zdi, která se zdála být čím dál větší a pořád rostla a rostla. A víte co je nejzvláštnější?

Že to ticho a prázdno jsem si naplno uvědomila až ve chvíli, kdy jsem se, na poslední dobrou, před tou zdí otočila a jen ji tak lehounce štrejchla ramenem. Když jsem se pak otočila zpět, tak mi teprve poprvé BLESKLO HLAVOU, že tohle mohl být FAKT VELKEJ PRŮSER...asi tak jako když se na poslední chvíli vyhnete autu v zatáčce, které tam ale nemělo co dělat.

A tak ve mě zůstává zvláštní pocit a otázka, jestli jsem vlastně zklamala (sebe i ostatní) nebo jestli mám být na sebe hrdá, že jsem to tentokrát nějak UKOČÍROVALA a do té zdi to NENAPÁLILA?!

Vím, že nikdo z nás, a tedy ani já, nejsme bez chyb a že JE TO tak naprosto V POŘÁDKU. Uvědomuju si, že kdyby člověk nedělal chyby a občas prostě nešlápl někam vedle nebo se nenechal unést nějakou voňavější a růžovější představou, tak by se NEMĚL Z ČEHO POUČIT a dost možná by jen slepě přešlapoval na místě...ALE STEJNĚ...

...STEJNĚ "někdo tam uvnitř" by byl rád dokonalejší, protože má pořád prazvláštní pocit, že pak by mohl být možná o kus šťastnější, oblíbenější či uznávanější...

...naštěstí ale taky "ten někdo uvnitř" už umí i v určitou chvíli přijmout to, že TAK JAK MOMENTÁLNĚ JSEM, JSEM DOST, že to zkrátka STAČÍ! A proto na sebe jsem teď hrdá.

I tohle je, moji milí, cesta Zotavení (Recovery) a cesta sebepoznání...umění se zastavit, přijmout se a mít se ráda!

LidaMu