MÁM TO VE SVÝCH RUKOU...

     Je to pro mě vlastně úplně nová věc. Vyjádřit nějaký svůj pocit, radost, smutek, vděk či obdiv tak, že to prostě načmárám na papír. Vzít do ruky tužku, uvolnit se a nechat ty nápady plynout...a ono z toho vlastně ve finále vždycky něco vznikne. A i když to třeba pro mě není dokonalý, jsem na ten svůj výtvor ve skutečnosti vlastně hrozně pyšná. Musím se přiznat, že se mi líbí, možná proto, že já v něm vidím právě ty svoje pocity a to, co jsem v něm zanechala. Je to moc hezký pocit a jsem za něj ráda.

     Tenhle týden nebyl lehký, jak pracovně, tak osobně. Ale zvádla jsem to a poznala a pochopila, že se za sebe umím postavit a že jsou okolo mě lidi, na které se můžu spolehnout. A pak ty ostatní, které nezměníte a od kterých se naučíte nečekat vlastně vůbec nic. A po tomhle týdnu se vlastně docela divím, že vzniknul obrázek, který je mi tak moc milý a který je tak nějak strašně křehký. Čekala jsem spíš "výbuch sopky" nebo třeba "plivání ohně" anebo nějakou "rozbitou skleněnou kouli", ze které vyprchalo pár mých tajných přání či snů...

     Ale ne! Zase se dojímám a zase jsem tak moc překvapená, že mi to všechno dává větší a větší smysl. A pořád jsem plná vděku a potřeby děkovat, za to, že se věci dějí tak jak se dějí. Že, po strašně dlouhé době, zažívám něco, co je tak moc krásný, až to bolí. Že prostě žiju. A nepotřebuju k tomu moc. Stačí mi pár lidí okolo mě, které mám ráda, stačí mi papír a tužka, stačí mi toulat se přírodou, stačí mi pustit si dobrou muziku nebo se jen zachumlat do teplý deky, dát si skleničku dobrého vína a prostě jen být...

     Mám ráda takové chvíle, kdy si můžu říct, že všechno co dělám mi dává nějaký smysl a že díky tomu jsem tady tak ráda...a i o tom je ten můj dnešní obrázek. O tom, že svůj život máme pořád ve svých rukou, že záleží jen na nás, jestli budeme žít tak jak chceme a potřebujeme a nebo jestli budeme žít spíš takový život, který od nás někdo očekává...

     A je samozřejmě taky o tom barevném motýlím pomocníkovi, který mi pomáhá při hledání téhle cesty, která je sakra složitá a často obrovsky bolavá, ale vidím že roste...jako ten strom...