KRUH SE UZAVÍRÁ...

     Ano, kruh se začíná pomalu uzavírat. Cítí to pořád víc a víc. Momentálně jí to přijde strašně intenzivní, ten pocit, že něco bude končit...a zároveň se vlastně těší strašně na to, že něco nového zase začne. Co je to, ten kruh? Je to rok? Je to nějaká její životní etapa? Nějaké poznání? Prozření? Ať je to cokoli a ať si to v sobě jakkoliv pojmenuje, prostě to tak nějak cítí a vlastně je z toho celkem nervózní. Ty pocity jsou tak propletený a mnohdy i popletený, že se v tom občas dokáže i ztratit. 

     Je pravda, že tento rok pro ní nebyl vůbec obyčejný a že pro ní znamenal HROZNĚ MOC. Možná proto je teď i celkem smutná, že končí, protože neví, co má očekávat od toho dalšího. Mísí se v ní smutek, radost, těšení se, odhodlání, snad ale i nějaké zklamání, strach, očekávání, přání...je toho vážně hodně a ona se cítí vlastně trošku bezradně, snad i ztraceně a zároveň ví, že má našlápnuto a ty kroky vpřed musí udělat. A hlavně ví, že je udělat CHCE, SAMA PRO SEBE. Má TŘI velký přání, které by mohl třeba příští rok přinést...moc by si to přála, ale zároveň má i strach. Strach z toho, že ona si přece tolik štěstí nezaslouží? Někdy si říká, že tenhle rok už si ho vybrala tolik, že má možná na nějakou dobu vybráno! Ale i tak si říká, že do toho prostě jít musí a bude doufat, že nějaké to "štěstí" či co to je na ní ještě snad zbylo.     

ŽÍT, TO JE NEJVZÁCNĚJŠÍ VĚC NA SVĚTĚ, NEBOŤ VĚTŠINA LIDÍ JENOM EXISTUJE.

- OSCAR WILDE -

     "Kdo jsem?" často jí napadá a přemýšlí o tom. "Něco se stalo, ale co to je?" motá se jí v hlavě. "Jsem to přece pořád já, vlastně jsem to já víc než kdy jindy. Jsem pořád ta holka, která má svoje sny a přání, která pořád lítá někde kousek nad zemí. Jsem to pořád já, kterou občas něco srazí na zem a jí se tam vlastně vůbec nelíbí a vždycky je z toho tak moc překvapená. Jsem to já, ta máma, která miluje  své dítě nade vše a která by se pro něj rozdala. Jsem to já, ta romantická duše, která tak ráda jde vedle toho svého muže a ráda k němu vzhlíží a občas si přeje, aby s ní vyletěl taky kousek nad zem. Jsem to já, ta která si tak ráda večer sedne do křesla a rozdělá si nějaký dobrý víno, která si tak ráda dá po obědě malý presso. Ta, která tak ráda zkouší nové chutě a miluje, když se ocitne v čínské, mexické nebo třeba indické restauraci a která naprosto nechápe, když si ten její muž, po dlouhém vybírání, dá zase tu svojí "svíčkovou se šesti". Jsem to přece já, která chce zkoušet pořád něco nového, jít pořád někam dopředu a ta, která se dokáže pro všechny ty věci tak nadchnout... A přece jsem v něčem tak strašně jiná!" Je přesvědčená o tom, že VÍ, KDO JE a že taky VÍ, CO CHCE. A to je asi ta změna. To, že najednou ví co chce, ale vlastně neví, jestli může. Jestli si to může dovolit. Jestli je to tak v pořádku!

JESTLI NAJDEŠ V ŽIVOTĚ CESTU BEZ PŘEKÁŽEK, URČITĚ NIKAM NEVEDE.

- ARTHUR C. CLARKE -

     Je svázaná a momentálně se nedokáže uvolnit. Svázaná strachem, že když se bude na něco těšit, že jí to zase někdo nebo něco vezme a jí to bude zase bolet. Má asi momentálně strach z budoucnosti!? Ale proč zrovna teď? Je to tím, že jsou vánoce a konec roku? Že jí to nutí přemýšlet a rekapitulovat nebo je to jenom období, které aktuálně přišlo a až se "usadí", tak zase odejde? Těch otázek, které se jí teď hrnou hlavou je nějak moc a ona na ně nezná odpovědi. A vyvádí jí to z míry a to dost!

     Ale i tak si občas, jen tak úplně potichu, aby to nikdo neslyšel, sama pro sebe říká, že je vlastně dobrá, dokonce dost dobrá. Ale psst, to nikomu neříkejte! :))