POCITY...AŽ NA TO BUDE ČAS...
Tentokrát přišla z práce o něco déle. Byl to takový zvláštně bolavý den, který se v práci zdál úplně nekonečný. Těšila se domů, těšila se, až si zaleze do své postele a konečně bude mít chvilku, kdy bude jen sama se sebou.
Ta chvilka byla vážně jenom její a ona za ní byla neskutečně vděčná. Schovala se pod peřinu a čekala. Čekala, jestli to ještě přijde. Jestli přijde ten pocit, který jí pronásledoval celý den v práci. Vlastně to moc chtěla, chtěla těm pocitům dát konečně šanci, protože cítila, že je to ta jediná možná cesta, jak POCHOPIT? a ULEVIT SI? Ležela a čekala a nepřicházelo NIC. To se jí stávalo často! Během dne s ní cloumaly nejrůznější pocity a přepadal jí pláč a ona si říkala: "Ne, vydrž to, až potom...až na to bude čas." A potom to už nešlo...
POCITY JSOU JAKO STROMY LEMUJÍCÍ CESTU K NITRU SEBE SAMA!
- DANIEL NECHVÁTAL -
Ale ona to nevzdávala. Zavřela oči a zkusila se přenést do té chvíle, do toho pocitu, kdy se jí ráno začaly drát slzy do očí. Vrátila se v myšlenkách k dnešnímu sezení a snažila se vzpomenout, kdy se to stalo, kdy se v ní něco "pootočilo". A najednou to bylo zpátky. Přišel pláč, zvláštně bolavý a hodně smutný. Přišlo to, když odcházela z terapie a prošla těmi dveřmi, které vedou na schodiště. Na schodech už to věděla, věděla, že nechce odejít, že tam chce ještě asi zůstat. Dokonce i po těch schodech šla tentokrát pomaleji než obvykle a i k tomu autu šla jinou cestou, protože prostě ještě nechtěla... Nevěděla proč, nevěděla nic, jen to, že se něco děje a ona tomu zase nerozumí.
Teď tu leží, zachumlaná v peřinách a venku se začíná pomalu stmívat. Slzy pořád tečou a nejdou zastavit a ona to ani nechce. Pláč jí nikdy nezklamal, vždycky tak nějak odplavil co bylo potřeba a přinesl zvláštní uklidnění. Tentokrát je to ale jiné, protože ten zvláštní klid uvnitř vlastně už má. On tam je a to i když jí něco trápí. Ona o něm ví, ví že je to jiné, že se něco změnilo a taky si uvědomuje, že ten klid je vlastně něco, co tak moc hledala. Ale pořád se bojí si to přiznat a tak nějak ho přijmout a zvyknout si na něj, protože se zase může stát, že zmizí. Nechce si na něj zvykat, nechce na něj spoléhat, protože hlava jí to zase říká..."Co když Ti zmizí, co budeš dělat? Zůstaneš sama!" Už zase...říká jí to na spoustu věcí. Je pro ní těžký něco přijmout a uložit si to v sobě, protože hlava jí straší, že nic nevydrží napořád a že to a nebo to stejně jednou skončí. A pak bude SAMA.
SAMOTA. A zase je to tady. Je to pocit, kterého se prostě nemůže zbavit. Samota! Hledání! Pocit, že někam patří! I když má rodinu, i když má manžela, kterému může říct skoro všechno a on jí obejme a drží jí tak dlouho, jak je to potřeba. I když má to malý stvoření, který jí tak často objímá a říká jí, jak moc svojí maminku miluje. I když má s kým zajít na kafe, i když se má s kým smát a povídat si, tak je tu pořád ten intenzivní pocit SAMOTY. To, že vlastně nikam nepatří, že jí něco nebo někdo chybí. Jednou jí na to její terapeutka řekla: "Možná tam chybíte Vy!" a jí se to tenkrát vůbec nelíbilo a možná jí tím i tak trošku naštvala. Ale je pravda, že si na to čas od času vzpomene a říká si, že i to je vlastně možné. Že to třeba opravdu není NĚKDO, koho pořád hledá, ale že ve skutečnosti hledá SAMA SEBE?!
A možná proto to přišlo právě po terapii, protože tam se cítí dobře a v bezpečí a má často pocit, že tam může být prostě taková, jaká je. A možná to bylo třeba právě to, co v ní vytvářelo tu vnitřní nepohodu celý předešlý týden. Kdo ví?!
Tak tohle psaní je hodně osobní, ale myslím, že spoustu podobných pocitů zažívá většina lidí, kteří bojují s úzkostmi, strachem a depresemi (a dost možná, že nejen ti). Samota je něco o čem vlastně velmi často čtu ve skupinách na fb a asi i proto sem patří... Moje hledání nekončí a možná neskončí nikdy, jen chci asi říct, že já hledat nepřestanu a jednou doufám najdu to co hledám :).