ZTRACENÁ...
Znáte to taky? To, že některý den nebo i dny jsou ošklivé a šedivé, že v nich chybí všechny barvy!? Jako by se najednou všechny někam vytratily a zůstala jen bílá a černá se všemi jejich odstíny. A to i přesto, že venku svítí slunce, zelená se tráva, kvetou kytky nebo mrzne a sněží...
Prostě se na ten den najednou neumíte podívat jinak, jako by Vám najednou někdo před oči dal nějaký tmavý štít, který ty barvy pohltí. Nebo možná, jako by na Vás někdo položil poklop, takový ten skleněný, kterým přikrýváme sušenky nebo buchty, aby nám neoschly nebo na ně nelétal otravný hmyz...
Tak nějak podobně jsem si připadala včera i dnes. Že stojím na jednom místě, pod nějakým poklopem, který mi zase na nějakou dobu změnil pohled na svět. Stála jsem tam sama, jen se svými myšlenkami, se svými problémy, které jsem snad i chtěla vykřičet do světa a možná jsem chtěla, aby mi někdo pomohl. Abych tam nebyla tak sama. Ale nikdo mě neslyšel...
A tak jsem tam stála, trošku zoufalá a čekala, jestli někdo přijde, jestli si někdo všimne, jestli někdo ten poklop odnese pryč. Nebo jestli se něco stane a ten poklop "jen tak" zmizí. Stála jsem tam a z očí mi tekly slzy a věděla jsem, že dneska se nechci prát, že se nechci sama se sebou dohadovat a přesvědčovat se. A tak jsem tam jen tak stála a čekala, jestli se něco stane...
Cítila jsem smutek, cítila jsem zklamání, samotu, ale i vztek. Všechny tyhle pocity důvěrně znám, jsou to moji častí společníci, kteří se tak střídají a občas mě navštěvují. Někdy zvlášť a někdy najednou. Stála jsem tam v té šedi barev a nakonec mi došlo, že se nestane vůbec nic! Že nikdo nepřijde a ten poklop ze mě nesundá. Že jediný člověk, se kterým můžu vždycky počítat jsem prostě jen já sama. A že jediný, co můžu udělat je prostě jít dál. Krutý zjištění? Možná...ale i tohle už jsem od mé terapeutky slyšela. A už když mi to říkala, jsem si tak v duchu povzdechla, že to je fakt krutý! JE!
Ale i tak jsem měla volbu. Mohla jsem tam zůstat stát a nechat se pohltit vším tím šedivým a bezbarvým "hnusem" a nebo jsem mohla udělat pár kroků a zjistit, jestli tam ten poklop vážně je.
A tak jsem šla...ubrečená, smutná, naštvaná, ale odhodlaná. A víte co? Žádná stěna tam najednou nebyla, nebyl tam žádný poklop, nic, co by mi bránilo v cestě dál. A po pár krocích už tam nebyla jen ta hnusná šeď, ale i barvy, který mám tak ráda. Jsem za ty barvy vážně moc vděčná a moc je miluju.
Někdy Vám napíšu i to, proč jsem se pod ten poklop tentokrát dostala, ale dneska ještě ne. Ještě není ten správný čas...
ŽÍT ZNAMENÁ BOJOVAT.
- SENECA -