...ZMĚNA NENÍ NÁROČNÁ. NÁROČNÉ JE ROZHODNUTÍ KE ZMĚNĚ...
"Nepohnout se kupředu, zůstávat, kde jsme, vracet se k minulosti, jinými slovy: spoléhat na to, co "máme", je veliké pokušení, neboť to, co máme, víme, na tom můžeme lpět, cítíme se v tom bezpečně. Bojíme se nejistoty, a proto se varujeme vykročit do neznáma; když navzdory tomu krok vpřed učiníme, potom nám tak nebezpečný nepřipadne, ale předtím, než ho uděláme, se nám zdá být riskantní a odstrašující. Jen staré, vyzkoušené je bezpečné; nebo se to tak zdá. Každý nový krok obsahuje nebezpečí neúspěchu a to je jeden z důvodů, proč se lidé tolik bojí svobody." (Erich Fromm, Escape from Freedom - Strach ze svobody, 1941)
Díky studiu se aktuálně dostanu k autorům a k titulům, po kterých bych běžně v knihovně asi určitě nesáhla. Často mě to napadá a říkám si, že některé knihy a autory prostě stojí za to objevit a když ne úplně přečíst, tak alespoň důsledně tu knihu prolistovat či si pročíst obsah a ponořit se do kapitol, které člověka nějakým způsobem oslovují.
Momentálně pročítám knihu Mít nebo být? od Ericha Fromma a přistihuju se, že mě vlastně nějakým zvláštním způsobem baví a oslovuje, což je vždycky dobré, obzvlášť, když máte na tuto knihu napsat esej z části interpretační a z části analytickou, které se nepíšou zrovna lehce. Pak je důležité chytit v ní tu "nit", kterou to potom můžete nějakým způsobem "vyšít".
Baví mě s autory polemizovat, zamýšlet se nad tím, co je ovlivňovalo v jejich názoru a jak moc se změnilo nebo naopak nezměnilo od dob, kdy byly tyto knihy napsány nebo s nimi souhlasit a říkat si: "...z jakého roku že to je? To jako fakt?". A díky tomu jsem dnes narazila na citaci z knihy Strach ze svoboby, právě od Ericha Fromma a kterou jsem použila na začátek tohoto textu. Ono to totiž přesně odpovídá tomu názvu dnešního článku, pro který jsem se rozhodla včera večer, kdy jsem ještě vůbec netušila, že dnes odpoledne budu něco podobného číst a že se mi to všechno tak hezky "propojí".
Vlastně jsem vůbec nevěděla, co pod ten nadpis budu psát, protože v něm je řečeno všechno, co jsem zažívala velmi intenzivně celý týden. Strach ze změny, která byla nevyhnutelná. Strach, který mě zase na pár dní vyřadil z mého "zajetého" života a který nebylo vůbec jednoduché přijmout a pokusit se ho nebát. Bála jsem se, tentokrát vážně hodně. Ale jak se tu píše, nejhorší bylo to rozhodnutí, ten krok to udělat! Nejtěžší je vykročit, skočit, prostě letět...ale když už letíte, můžete se ještě chvíli bát, ale každou další chvílí Vám začne docházet, že už jdete, že jste skočili, že prostě letíte, a postupně se ten strach začne měnit v jakési uvolnění a klid. A i když to nebude hned (a u mě nebylo), přišlo to! Najednou pochopíte, že teď už nic nehrozí a pocítíte hrdost, uvidíte tu svojí odvahu a snad i radost z toho, že i přes ten obrovský strach, který na Vás cenil zuby, jste to zvládli...že jste skočili!
Já často děkuju, je to vlastně to jediný, co asi můžu udělat, když cítím, že mi někdo dodává odvahu nebo mi pomáhá tím, že je poblíž. Jsou to lidi, bez kterých bych to těžko zvládala, ale kterých si moc cením, mám je vážně ráda. Ono se totiž bojuje daleko lépe, když člověk ví, že v tom není sám a že když z toho boje vyjde s nějakými šrámy, že je tu někdo, kdo mu pomůže s jejich hojením.
Děkuju...skočit tentokrát bylo vážně těžký, ale skočila bych znova...