UŽ ZASE ZMATKUJU...
Asi tak nějak to je. Zdá se, že už zase zmatkuju. Že mě zase pohlcují věci trošku víc, než je to nutný a než bych si vlastně sama přála. A tak tahám z rukávu všechny ty pomůcky, které jsem se naučila v terapii. Ať už jsou to procházky, psaní, pohyb, dokonce i povídání si, dýchání...prostě zkouším co zabere. Zatím je to všechno takové nějaké "chvilkové". Na chvíli se odreaguju, ale za chvíli se ten myšlenkový kolotoč v hlavě a ten nepříjemný pocit někde "v zádech" ozvou znovu a tak se snažím zase zamakat a nějak se s tím poprat.
Ten "pocit v zádech", o kterém píšu, je vážně dost nepříjemný. Asi je to nějaký pocit, který zase tak moc neznám (nebo jsem ho už zapomněla?!) a o kterém už nějaký ten den vlastně nevím, co si myslet. Jediné, co mě napadá, že by to mohlo být, je STRACH nebo OBAVY. Prostě něco, co mě dokáže stáhnout všechny svaly v zádech a ve finále mi hodně nepříjemně zamotat hlavu. A přesně tohle má pak za následek to, že jsem protivná, nepříjemná a podrážděná. A tenhle pocit někde v mé hlavě vyvolá znovu, po docela dlouhé době, zase ten pocit nějakého ohrožení, úzkosti a strachu z toho, že mi možná něco je...čemuž se ale snažím bránit a tak prostě bojuju. A vím, že se potřebuju zastavit. Že si potřebuju naordinovat STOPKU a obnovit trošku tu svojí energii, která nějak rychle mizí.
UVĚDOM SI, ODKUD SI PŘIŠEL, KAM JDEŠ A PŘEDEVŠÍM, PROČ JSI VYTVOŘIL TEN ZMATEK, DO KTERÉHO SES DOSTAL.
- RICHARD BACH -
Musím uvést na pravou míru, že tohle všechno nepřišlo jenom tak, z ničeho nic. Mám za sebou nějak docela náročný týden v práci, který mě prostě vycucnul, vymačkal jak citrónek. Trošku jsem doufala, že se o víkendu hodím do pohody, ale ono to tak nějak nevyšlo. Mám pocit, že se v jednu chvíli sešlo nějak moc, pro mě nějak zásadních, důležitých a ne úplně příjemných věcí, které mě tak nějak vyhodily ze sedla. A já teď klopýtám za tím mým rozjetých životem, rukou možná držím jeho opratě, ale "hubou" reju tak trošku v zemi... A nemůžu se dostat ani na nohy, natož se vyhoupnout zpátky do sedla.
Ale i tady se teď pokusím najít něco pozitivního. A to je to, že bojuju. Že se snažím vymyslet, co vlastně můžu udělat pro to, aby se to zase otočilo. Abych ty opratě nepustila a nenechala ho zase utéct. A za to se musím pochválit. Bylo by totiž strašně jednoduché se pustit a zase začít brečet nad tím, že jsem to nezvládla. Zase si nadávat za to, jak jsem to podělala a jak jsem k ničemu... Tuhle cestu znám a bylo by jednoduché na ní zase zahnout. Ale tahle cesta nefungovala, nikam nevedla...tedy kromě nekončících depresí a úzkostí. Navíc, teď už si jsem tak nějak jistější, že dokážu sama sebe podpořit a že mám docela velkou šanci se dostat alespoň zpátky na ty nohy.
A i proto jsem dneska vzala psa a vyrazila na procházku, a i proto tady teď píšu tenhle článek o tom, co se s tím dá vlastně dělat, a i proto jsem dnes zase nasadila boxerské rukavice a rozdala si to sama se sebou a i proto jsem si dneska vzala po dlouhé době prášek na uklidnění... Proto, že se potřebuju zastavit, nadechnout, uklidnit se a chytit ten správný "rytmus" toho mého života, který přece nezná nikdo líp než já :) A nikdo ho nemá tak moc rád...a proto ho utéct prostě nenechám.
A když už jsem se tu dnes tak otevřela, tak se asi musím přiznat i k další věci, která se mnou "nějak začíná hýbat". Vlastně si říkám, že pokud by to se mnou něco nědělalo, bylo by něco špatně. A to je samozřejmě ta "velmi zvláštní" situace okolo koronaviru. Myslím, že jsem docela dlouho odolávala a byla v klidu. Informace jsem vnímala hodně z dálky a vlastně se tomuhle tématu chtěla nějak vyhnout, dělat že není... Teď už to nejde, už je to moc živý, moc blízko...je toho moc! A já říkám, že asi vážně začínám mít strach a obavy...a tím pádem jsem někde zpět na začátku tohoto článku...možná je to ono, možná tohle je ten zvláštní pocit, který je teď aktuálně tak nepříjemný, navíc v souvislosti s dalšími věcmi, který se mi dějou.
Musím říct, že snad ani tak nemám strach z toho, že ten virus "chytnu" zrovna já, ale že ten strach a obavy asi pramení z toho, co všechno se kolem toho vlastně děje. Že je to něco, co neznám a že vůbec netuším, co všechno to může přinést...a co to vlastně udělá s námi... Poučíme se? Zmoudříme? Pochopíme, že na tomhle světě nejsme sami a že nejde jenom o nás? Že žijeme v nějaké společnosti? Že bychom měli uznávat nějakou autoritu? Že ohleduplnost, morálka a slušné chování vlastně nikoho z nás nic nestojí?...
A ještě jedna věc mi nějak dodává energii a to je tahle písnička od Marka Ztraceného - Když Tě život kope do zadku :) Kromě textu a zpěváka na ní mám strašně ráda ještě jednu věc...a to je to "uu uu uuu uuu" za každým refrénem....to úplně miluju :)