VŠECHNO SE MĚNÍ...

     Venku bylo zataženo a ta tmavá obloha za oknem jí dneska na procházku vůbec nelákala. V bytě bylo taky takové zvláštní šero a do oken se svou pořádnou silou opíral vítr. Bylo to takové to nedělní odpoledne, kdy už měla pocit, že vše co chtěla udělala a teď už bude jenom odpočívat. Sice věděla, že práce je doma pořád dost, že třeba ten velký koš prádla, co tu stojí, asi nikdo jiný nevyžehlí a že ten sprchový kout by si asi taky zasloužil zase trošku té údržby, ale na to dneska už neměla náladu. "Ono to neuteče", říkala si.

     A tak šla a udělala si svůj oblíbený čaj. Rozdělala sáček Senchy a do sítka nasypala tu nádhernou směs zeleného čaje, limetkových a citrónových plátků, listů aloe a krásně voňavé meduňky. "Vlastně nevím, jestli miluju tak moc ten čaj nebo tu jeho vůni", napadlo jí. Ta vůně byla tak svěží a přitom tak moc jemná a vyvolávala v ní vzpomínky na léto. Na ty teplé dny, kdy si dělala právě tenhle voňavý čaj, nechala ho vychladnout, do džbánku dala trošku třtinového cukru, čerstvých citrónových plátků a pořádnou hrst ledových kostek. A jak si občas dokázala užít tu klidnou chvilku na zahradě pod ořechem, kde jí tohle léto bylo vlastně občas i docela dobře.

ŽENA JE JAKO PYTLÍK ČAJE. ČLOVĚK NIKDY NEPOZNÁ, JAK JE SILNÁ, DOKUD SE NEOCITNE V HORKÉ VODĚ.

- ELEANOR ROOSEVELT -

     Tento víkend byl vlastně docela fajn. Stihla toho hodně a dokonce se tam vešlo i kino s dcerou a manželem. Moc ráda s nima vyráží někam pryč z domu, asi proto, že má vždycky pocit, že když vyrazí někam na výlet nebo na tůru či do kina, že si ten čas spolu daleko více užijí. Věnují se více sobě navzájem a víc si spolu povídají. Když jsou doma, tak si velmi často každý najde ten svůj oblíbený kousek v bytě nebo nějakou svojí aktivitu a i když jsou spolu, tak jsou vlastně každý tak trošku sám. Většinou si totiž zapnou televizi, kde nic není, vezmou do ruky svůj telefon nebo ho alespoň každou chvílí kontrolují...snad proto, aby se ujistili, že pořád ještě funguje... "Já Vám ty telefony asi brzo vyhodím z okna!" zlobí se na ně často. Ale upřímně i ona občas po tom telefonu pokukuje, jestli je v dosahu.

     Svět se prostě mění a mi se měníme s ním, aniž bychom si to často uvědomovali. A až ve chvíli, kdy si sednete a koukáte kolem sebe najednou zjišťujete, že Vy i lidi okolo Vás se na té malé krabičce stávají více a více závislým. A ve chvíli, kdy si Vaše dítě na gauči vedle Vás nasadí na uši sluchátka, si najednou říkáte, že tady je něco špatně!    

     Přátelství, kamarádství, touha nebýt sám či sama, touha po zážitcích, po krásných fotkách plných rozesmátých tváří třeba ze super narozeninové párty nebo z nezapomenutelných dovolených či nějakých extra výletů... Stačí kliknout v počítači nebo na mobilu na ikonku prohlížeče a najednou se ocitáme v tom ideálním světě neomezených možností, neomezených zážitků, neomezených přátelských vztahů, amerických úsměvů, stylizovaných fotek, smajlíků, palců, lajků a já nevím, čeho všeho ještě.

     "Mami, já chci taky ten facebook a nebo instáč", říká jí její desetiletá dcera. "Všichni ze třídy ho už mají, jenom já ne!" Samozřejmě že ho všichni nemají, ale v tomto podání to zní trošku lépe a více naléhavě a to dítě to ví. Stejně, jako to věděla ONA, když byla malá a chtěla něco po rodičích. Ten argument, ŽE TO MAJÍ UŽ VŠICHNI, JENOM JÁ NE, jí taky vždy přišel pořádně pádný.

     Upřímně si uvědomuje, že jí vlastně děsí ta představa, že by její dítě mělo mít svůj profil na facebooku nebo na nějaké jiné sociální síti. Tak nějak tuší, že se tomu do budoucna neubrání a že ho prostě jednou mít bude, ale teď ještě NE! Nemyslí si, že desetileté dítě tak nějak chápe, co se na té "síti" vlastně odehrává. A ona jí od toho chce ještě uchránit, ušetřit jí ještě třeba nějaký ten rok. Strašně ráda by jí ještě dopřála ten luxus dětství, té krásné dětské naivity.

     Čas letí jako splašený a ona moc dobře ví, že se jí to její "mímo", to malý voňavý stvoření, mění postupně v takovou malou slečnu, která má čím dál častěji na věci svůj vlastní názor. A vlastně se jí to strašně líbí a ona jí moc fandí, asi jako každá jiná máma. Miluje ten její dětský svět, ve kterém se už tu a tam objeví skoro až "dospělácký" problém, to když přijde a řekne: "Tak mami, já nevím co s tím!" A ona si tak v duchu říká: "Jo děvče, tak to ani já netuším!" a přesto se snaží sebrat všechny svoje zkušenosti a pobrat v sobě všechnu odvahu (kterou mnohdy ani snad nemá), a podpořit jí, dodat jí sílu a trošku jí popošoupnout na té cestě do toho "velkého života".

     A někdy se přistihne, že jí tohle její období vlastně strašně moc závidí! Tu bezstarostnost, ten nekontrolovatelný smích, který vypadá, že nikdy neskončí a do kterého se tak strašně ráda nechá vždycky vtáhnout. To, jak často dává najevo, že ona je už "přece velká" a že už jí vlastně nepotřebuje i to, jak nakonec přijde, porovná to svoje nohatý tělíčko do její náruče a ONA ví, že je to pořád ještě ta její malá holčička, která jí bude vždycky potřebovat. A ONA bude vždycky potřebovat jí, i když jí bude stále častěji utíkat a mizet... Asi tak, jako když ONA, ta dospělá ženská, potřebuje svojí mámu, jak i ONA občas přijde, položí své mámě hlavu na rameno a užívá si to objetí, které jí nikdo jiný nemůže dát.

NE, nechce jí pustit do virtuálního světa sociálních sítí a vlastně z toho má i docela velký strach. ANO, má strach, že tenhle "virtuální" a vlastně neexistující svět z ní bude formovat trošku jiného člověka, než se z ní snaží celou dobu vychovat. Ale kdo ví, pořád je tu šance, že ta péče a láska jí zformuje tak, že to bude skvělá, šikovná a odvážná slečna.

TO BY SI MOC PŘÁLA A JÍ BY TO PŘÁLA TAKY!

RODIČE BY NIKDY NEMĚLI ZAPOMÍNAT, ŽE NEVYCHOVÁVAJÍ SVÉ DÍTĚ PRO SEBE, ALE PRO ŽIVOT.

- MARIE KYZLINKOVÁ -