VNITŘNÍ BOJ...

POŘÁD BOJUJI SAMA SE SEBOU

Boj! Můj vnitřní boj! Souboj na ostří nože! Nikdy nekončící válčení se svým vlastním JÁ. To je přesně to, s čím se potýkám každý den. Je to tak, vedu každodenní bitvu sama se sebou. Vedu vnitřní boje o svých pravdách, přesvědčeních, zklamáních, snech, přáních, úzkostech, strachu, pocitech bezmoci... Boj o klidný, šťastný a spokojený život.

Už zhruba osm let ovládá můj život STRACH. STRACH O ŽIVOT! Strach, který se vynořil odněkud z hlouby mé duše. Nepřišel jen tak, přišel společně ruku v ruce s prodělanou plicní embolií po nepovedené operaci kýly. Najednou tu byl a už nikdy neodešel.

V té době mi bylo třicet let. Byla jsem šťastně vdaná a byla jsem šťastná maminka naší dvouleté holčičky. Najednou jsem byla odtržena od toho mého domácího štěstí a vydaná napospas informaci, kterou jsem nedokázala vůbec zpracovat.

"STRACH LŽE A TY MU VĚŘÍŠ!"

-Friedrich Nietzsche-

Mezi řečí na interní ambulanci mi bylo dost zvláštním způsobem sděleno, že mám plicní embolii a že musím zůstat v nemocnici. PLICNÍ EMBOLIE. Tyhle dvě slova pro mě v tu chvíli znamenaly jediné...a to že UMŘU. Byla jsem o tom přesvědčená a paní doktorka, která v tu chvíli na mě neměla jaksi čas, protože právě řešila, že má moc přesčasů a že už jí to nebaví, a já jí svou přítomností evidentně dost rušila, mi k tomu víc neřekla a na můj skromný dotaz, jestli opravdu umřu na mě jen houkla že pravděpodobně NE. Tak někde tady jsem potkala ten svůj obrovský STRACH, který mě ničil dlouhé roky a nabaloval na sebe další malé i větší strachy a úzkosti.

Nedal se setřást. Byly období lepší, kdy jsem si říkala, že je to za mnou a že to bude dobré. Ale nebylo. Strach ve mě zůstal a začal se objevovat v nejrůznějších podobách. V častém bušení srdce, v obrovské únavě, v úzkostech z budoucnosti, brněním celého těla, obrovským vnitřním třesem, bolestí zad a hlavy, motáním hlavy, pocitem že se propadám někam do neznáma, pocity dušení, vynecháváním srdečního rytmu, bolestí břicha... Byly dny, kdy jsem se bála večer usnout, protože jsem byla přesvědčená, že už se ráno neprobudím. Byli noci, kdy jsem nemohla spát a jen se třásla a nevěděla co se to děje. Byli noci, kdy jsem chodila s mamkou venku a snažila se to "rozdýchat". A do toho všeho jsem se snažila přes den nějak fungovat...ať už jako máma nebo třeba v práci. Vlastně vůbec nevím, jak jsem to zvládla. Ráno jsem na sebe nasadila jakousi "masku ala jsem tvrďák a jsem v pohodě" a vyrazila do života. Nikdo nikdy nic nepoznal, tak skvěle jsem to dokázala maskovat. Věčně usměvavá ranařka, která přece nemůže mít žádný problémy. Tak mě většina lidí vnímala, a já to tak chtěla! A to i v době, kdy jsem si myslela, že už to nemůžu zvládnout...

Nakonec, asi po dvou nebo třech letech od embolie, jsem skončila u své obvodní doktorky, kde jsem se zhroutila a přiznala jí, že mám strach, že umřu. Bylo to poprvé, kdy jsem to začala nějak řešit. Nasadila mi první antidepresiva, která mě za nějakou dobu zklidnila a vypadalo to, že život se začíná obracet k lepšímu. Asi po roce braní antidepresiv jsem se cítila tak silná, že jsem jí poprosila, jestli bychom nemohly léky vysadit a ona souhlasila. Asi za půl roku po vysazení jsem ale začala vnímat, že se to všechno nějak pomalu vrací. Hlavně úzkosti, které zase začaly nabírat na síle a přehouply se opět do panických úzkostí a atak a já se pomalu ale jistě řítila do depresí. Ale to jsem nevěděla, myslím, že to člověk prostě není schopný poznat. Víte, že Vám není dobře, že Vás nic nebaví, že ztrácíte zájem o věci, které Vás normálně bavily, že jste prostě obrovsky nespokojená a smutná. Ale to, že tohle jsou už deprese a ne jen blbá nálada nebo blbé období, to člověk tak jednoduše nezjistí.

Nejbližší okolí samozřejmě vidí, že se s Vámi něco děje, ale vlastně Vám taky moc neporadí i když by strašně moc chtělo. Manžel mě nechápal, nerozuměl tomu co se se mnou děje. Jak by taky mohl, ani já to netušila a vůbec tomu nerozuměla. Jediný záchytný člověk v té době pro mě byla mamka. Ona jediná to asi začala trošku chápat a ona byla vlastně ta, která mi řekla - musíš zase k doktorovi, my Ti nepomůžeme a ty si sama taky nepomůžeš. Ještě chvíli pak trvalo, než jsem si to uvědomila i já sama a rozhodla se znovu začít brát antidepresiva. Od té doby je beru stále.

Ale antidepresiva Vás nezbaví strachu, nezbaví Vás úzkostí ani depresí...oni je potlačí a tak nějak "zmenší", ale jak jsem zjišťovala postupem času, to prostě NESTAČÍ!

     "ŽIVOT ZAČÍNÁ TAM, KDE KONČÍ STRACH."

                                      -Osho-

Dnes jsem si jistá, že ta zmiňovaná embolie nebyla PŘÍČINA všech nastalých strachů, úzkostí a panik, ale že to byl jenom SPOUŠTĚČ. Věřím, že kdyby to nespustila embolie před osmi lety, spustilo by to něco jiného, možná o nějaký měsíc či rok déle.

Ale díky tomu všemu jsem si uvědomila, že je důležitý na sobě makat a i když to není jednoduchý, tak to prostě nevzdat! VÍM, ŽE TO ZA TO STOJÍ! Ale sama bych to nezvládla. Nezvládala bych to bez terapie, bez mé terapeutky, bez manžela, Lucky a bez rodiny, kteří jsou v tom se mnou. I když je pro mě někdy strašně těžký tu pomoc přijmout...ale o tom zase někdy jindy!