VĚŘÍM V LEPŠÍ ZÍTŘKY...
NADĚJE, TO JE ZÁPALKA, KTEROU SE ŠKRTÁ O KRABIČKU VÍRY.
- VLASTIMIL STAŠ -
Mám potřebu psát. Cítím, že se ve mě hromadí spousta emocí, které musí ven. Ať už jdou ven pomocí slz nebo pomocí písmenek, které tu teď píšu jedno po druhém, pořád je to lepší, než je v sobě nějak dusit.
Je dobré dát všem těm pocitům a emocím prostor a vypustit je ze sebe. V opačném případě to nefunguje jinak, než jako klasiký "papiňák". Když neupustí páru, prostě bouchne. Ta poklice, která všechnu tu páru drží uvnitř, najednou prostě povolí a pak už to není v ničí moci...
A tak to funguje i uvnitř nás samotných, když potlačujeme své emoce. Někdy nechceme brečet, někdy nechceme křičet, někdy si nechceme něco přiznat, někdy se nechceme smát, protože se to třeba vůbec nehodí, nebo se za ty naše emoce stydíme a nebo bereme ohledy víc na druhé než na nás samotné.
A přitom si často neuvědomujeme, že tímto "potlačováním" ubližujeme hlavně sami sobě. A po čase si opravdu můžete připadat jako ten "papiňák". Cítíme, že už je toho uvnitř nějak moc, že je nám to vlastně už hodně nepříjemné a někdy může přijít právě i ten pocit, že už to neudržíme...že se musí něco stát, aby se nám ulevilo!
A tohle já už znám a taky už moc dobře znám sama sebe. Už docela dobře poznám, že se uvnitř mě, tam někde kolem srdce, děje něco, co není dobré a co se hlásí o slovo. A že je to něco, co nemůžu jen tak přejít, třeba mávnutím ruky. Že je to TO NĚCO, čemu musím věnovat pozornost a nějak se s tím vypořádat.
A přesně tenhle pocit mě provází od dnešního rána. Pocit, že se NĚCO děje, že něco není v pohodě a že je tu prostě něco, co si pořád dokola žádá mojí pozornost. A tak se snažím víc odpočívat, možná nabrat i trochu nové energie do dalšího týdne. Snažím se možná jen tak být a nechat myšlenky i všechny moje pocity nějak volněji plynout. A snažím se je nehodnotit, snažím se je jenom tak pozorovat... Když cítím pláč, prostě ty slzy nechám téct a když cítím strach, snažím si říct: "Dobře, můžeš mít strach. Máš právo na to mít obavy..." Snažím se sama sebe pochopit a vlastně se snažím být v tuhle chvíli sama sobě oporou. TY JO!!!
A já vím, že se bojím, vím, že mám strach a často si právě dneska říkám, že tohle, co se děje snad ani není skutečný. Vlastně tomu všemu pořád nechci věřit. Přjde mi to jako nějaký hloupý sen, ze kterého se nemůžu probudit. Každý den jdu spát s velkým přáním a pocitem, že zítra už bude třeba lépe. A přitom můj logický rozum říká, že zítra lépe ještě nebude. Že musím být trpělivá, že lepší zítřky určitě přijdou, ale ne hned.
Trénuju tedy každý den svojí trpělivost a někdy to jde lépe a někdy hůř. Trpělivost je něco, co vlastně moc neznám. Já chci všechno teď a hned...a ono to najednou nejde, ono to najednou ani není v mojí moci. Vlastně to není v moci nikoho z nás. Není tu vůbec nikdo, kdo by mohl zmáčknout někde nějaké tlačítko "OFF", "DOST", "KONEC" nebo "TAK TO BY STAČILO"...a i když by si člověk myslel, že si zvykne, že už je to nějaká doba, co nám nějaký ten virus přetočil životy úplně naruby, tak každý další den, kdy je tady s námi, mě děsí nějak čím dál víc a je mi vlastně čím dál nepříjemnější.
NA SVĚTĚ EXISTUJE JEN JEDNO HRDINSTVÍ: VIDĚT SVĚT TAKOVÝ , JAKÝ JE A MILOVAT HO.
- MICHELANGELO BUONARROTI -
Ale ano, je to tak, jak píšu na začátku...VĚŘÍM V LEPŠÍ ZÍTŘKY....strašně moc!!!