...UVĚZNĚNÁ...

    Připadám si tak trochu jako ve vězení. Ve vězení, které ale není zamčené. Znám ho! Nejsem v něm poprvé. Když jsem se tu minulý týden ocitla, hned jsem věděla, že to zrovna tady moc dobře znám. Tady jsem strávila docela dlouhou dobu. Byla jsem tu zavřená, ve dne a hlavně v noci a přitom ty dveře z toho vězení  byly i tenkrát celou dobu otevřené...tak jako teď...

     A tak tu zase sedím v koutě a brečím. Jsem tu se svým strachem, rozechvělá úzkostí a čekám. Nevím na co?! Na nějakou pomoc?! Ale ona nepřijde, já vím že ne! Ona nemůže přijít! Respektive nemůže přijít od jinud než ode mě! Ve dveřích stojí někdo, kdo za mnou odmítá jít dovnitř a čeká, až se trošku vzpamatuju, seberu se a pochopím, že jediná cesta, jak z toho ven vede právě těmito dvěřmi...

     Já ho vidím, momentálně sedí v trávě a hraje si s kamínky a klacíky, něco staví a čas od času se kouká na mě, pozoruje mě takovým tím zvýdavým pohledem, jestli už půjdu, jestli už je čas...vidím, jak se prohání po tom zeleným koberci a honí motýly a slyším jeho zvonivý smích plný života, který si užívá...tady a teď.

     A já chci jít za ním, jen se strašně bojím nechat to tu být, nechat to všechno za sebou a jen tak těmi dveřmi projít. Neřešit co bude, ale prostě být...tady a teď, možná jít honit motýly nebo se jen tak položit do trávy a pozorovat mraky na nebi... Nevěřila bych, že to bude tak těžký. Ale je to sakra těžký!!!