...TAK KAM CHCEME DOJÍT?!...

     Tak kam chceme dojít? Na to se sama sebe ptám celý víkend, kdy začalo být jasné, že nás čeká doba, která bude ještě míň příjemnější než byla celý dlouhý rok. Jak začít, jak tak nějak jednoduše vyjádřit to, co mě na téhle, dnes už roční covidové situaci vlastně štve úplně nejvíc ze všeho...

     Mohla bych napsat, že mě štve, že nemůžu do kina...že bych tak strašně ráda zase s manželem vyrazila do té naší nejoblíbenější jihlavské Dukly, dali bychom si u stolečku dobré presso a pak bych si dala do toho zvláštního plastového kelímku dvojku bílého vína, možná Tramín...a pak by jsme v klidu zkoukli zase jeden z dalších filmů. Mám to moc ráda, je to pro mě relax, chvíle kdy je ticho, kdy uteču sama sobě ze své hlavy.

     Taky bych mohla napsat, že mě štve, že mám strašně omezený sociální kontakt. Že už rok chodím prakticky ráno do práce a odpoledne zase z práce domů. Takže se, už skoro celý rok potkávám víceméně jen s lidma s práce...

     Mohla bych si stěžovat, že nemůžu jít do knihovny, že většinu knížek a textů, které potřebuji ke studiu mám elektronicky a že je to hrozně nepříjemné, protože úplně obyčejná papírová knížka je prostě knížka a nic jí nenahradí. Mohla bych si stěžovat, že na té mé vysoké škole jsem byla pouze jednou, u zápisu a že pár svých kolegyň studentek znám vlastně jen z fotky na facebooku.

     Mohla bych si stěžovat, že moje jedenáctiletá dcera je už skoro rok zavřená doma u počítače a kdo ví, jestli jí tohle "studium" něco dává nebo ne. Že se absolutně rozpadl celý systém, který byl doma nastavený a nějaký řád, který nám škola dávala, protože proč vstávat v sedm nebo v osm, když první z celých dvou online hodin, které denně mají, začíná až v 9:50...

    Taky bych si mohla stěžovat, že pro mě už dýchání v roušce nebylo zrovna úplně ok, ale že teprve respirátor mi dává tu možnost nějakým způsobem si poměrně rychle vydýchat všechen vzduch...prostě v něm neumím dýchat...

NEJRYCHLEJŠÍ ZPŮSOB, JAK UKONČIT VÁLKU JE PROHRÁT JI!

- GEORGE ORWELL -

     Jo, někdy mě to štve. Ale na tomhle všem, na celé té situaci, ve které teď jsme mě asi úplně nejvíc štvě jiná věc. To všechno co jsem vyjmenovala se prostě dá přežít, to všechno člověk nějak "zkousne", nějak se s tím popere a vždycky to jde o něco lépe, když vidíte, že taková situace má nějaký konec. Nějaké pověstné "světlo na konci tunelu". A to já prostě momentálně NEVIDÍM!

     Vidím kolem sebe jen spoustu lidí, kteří ukazují prstem a obviňují...lidi, vládu, Babiše a kdoví koho ještě, ale nějak kolem sebe postrádám lidi, kteří tu svojí energii, kterou každý z nás má, nebudou věnovat tomu, že budou ukazovat prstem a hledat viníka, ale že pro to světlo na konci tunelu sakra taky něco udělají. Že tu energii investujou tím správným směrem. Každý jsme na tomhle světě v první řadě sám za sebe a když už chceme křičet něco o svobodě, o přiblblých nařízeních o tom, jak celou tu situaci tam nahoře nezvládají, tak bychom se měli zastavit nejdřív hlavně sami u sebe a zeptat se sami sebe: A co ty? Co ty pro to děláš? Co ty děláš pro to světlo na konci tunelu? A jaký tedy jsi? Jsi lepší než oni, Ti nahoře? Nebo je jen jednodušší to prostě na někoho hodit?

     Jsem naštvaná, jsem frustrovaná, jsem smutná a bojím se. A možná se už ani nebojím tolik toho samotného covidu, ale toho, že mi sami tuhle republiku posíláme do háje. Že prostě nejsme ochotni nejen chránit lidi kolem nás, ale už ani sebe. A že pořád máme pocit, že to prostě za nás někdo udělá...

KDO CHCE, HLEDÁ ZPŮSOB. KDO NECHCE, HLEDÁ DŮVOD...

- JAN WERICH -