STŘEDA...

     Tentokrát se probudila několikrát za noc. Tyhle noci neměla nikdy ráda. Ty noci, kdy měla pocit, že i přestože spí, tak je vlastně stále vzhůru. Je stále bdělá a myšlenky, které se jí táhnou hlavou tudíž není možné nevnímat. Několikrát za noc se podívala na mobil kolik je hodin. Zdálo se, že hodiny vůbec neubíhají a že ráno je pořád daleko.

    Nakonec usnula a snad si i trochu odpočinula. Ale i tak se probudila ještě před budíkem. Byla středa, něco málo kolem šesté hodiny ráno. V bytě byl absolutní klid, jen za oknem slyšela ťukat do plechového parapetu kapky deště. "Prší", pomyslela si, překulila se na břicho a pořádně se zachumlala do teplé deky. "Ještě mám čas, ještě nemusím vstávat", a tak si oddechla a pokusila se opět zavřít oči. Zavřít myšlenky v hlavě  už ale nedokázala a tak se ještě chvilku povalovala v teplých peřinách a čekala, až bude ten správný čas probudit tu malou školačku a trošku se s ní ještě ráno pomazlit. Tohle milovala, tu ranní rozespalou náladu svého dítěte, když k ní ráno přijde do postele a můžou spolu jen tak být a povídat si o holčičích věcech. Skoro pokaždé jí znovu a znovu překvapil ten její pyšný maminkovský pocit, že tohle stvoření je její a že už jen kvůli ní to má všechno smysl.

     "Tak musíme vstávat, ať to lítá" zavelela, s velkou nelibostí odhrnula tu teplou peřinu a vstala do nepříjemného pocitu chladu, který je už po ránu prostě cítit. Každé ráno během týdne dělala to samé a i dnes šla a v podstatě bezmyšlenkovitě nalila vodu do konvice, kterou dala vařit, vyndala jeden z oblíbených hrnečků své malé školačky, dala do něj pytlík ovocného čaje a i dnes se opět, tak jako každý den, podivila nad tím, že zase nikdo nevyndal lahvičku a boxík ze školní tašky. "Tohle jí snad nikdy nenaučím, a to můžu říkat každý den dokola...", problesklo jí hlavou. Ale dnes neměla náladu to zase opakovat a tak šla a vše si ze školní tašky vyndala sama. "Tady je ale zase neskutečný bordel!" poznamenala při pohledu na dětský pokoj. "A kde?" ozvalo se z postele. "Nikde", pomyslela si a pokračovala dál ve své ranní rutině. Čaj, snídaně, svačina..."Vstávat, a už to nebudu opakovat. Pojď se nasnídat, vyčistit zuby a oblíkej se, šup, ať to sviští" zakřičela z kuchyně a šla se obléknout.

     Dnes ani dlouho netápala v šatně a bezmyšlenkovitě na sebe hodila džíny a triko. V tom se vždycky cítila nejlíp i když jí poslední dobou dost štvalo, že její šatník je celkem dost jednotvárný a hlavně tmavý. "Černý triko, modrý triko...chci barevný, neee, tak tohle je hrozný, tak jaký? Takže černý? Takže zase modrý..." Štvalo jí to, ale dneska to neřešila. Neměla náladu a moc dobře to věděla. A taky moc dobře věděla, že je středa a že je možná zase trošku nervózní, protože jde na terapii a nemá dobrou náladu! Měla toho zase docela dost na srdci a vlastně moc nevěděla, jak to všechno říct... to jí vždycky dokázalo vyvézt z rovnováhy. A to i dneska. "A takový to byl fajn týden!" říkala si v duchu...

     Ještě udělila poslední pokyny před odjezdem, protože dneska neměla čas čekat. "Doobleč se, učeš se, zhasni tady a pořádně se obleč, protože venku prší a mákni, ať ti neujede autobus...jo a nezapomeň si vzít tašku!" Poslední poznámku provázelo výrazné zakoulení očí malé slečny s tím, že do školy bez tašky by asi nikdo nešel. "Známe své lidi", zasmála se ještě, dala jí pusu, obula se a byla pryč.

     Za necelou hodinku už míří k budově, kam chodí každou středu už třičtvrtě roku. Někdy se už nemůže dočkat, až bude středa a bude se moci ze všech svých bláznivých myšlenek vypovídat. Dneska ví, že se někde uvnitř taky těší, ale není ve své kůži a vlastně moc nechce přiznat, že se zase trošku hroutí. "Ani nevím proč, vždyť proto tam chodím, abych si srovnala myšlenky" říká si cestou. "Kdo už jiný to všechno pochopí než právě ona!" Jde odhodlaně dovnitř a pak už to fičí jako vítr. Zase cítí to pochopení a tu velkou podporu, kterou zatím tak moc potřebuje. Sice ví, že už je všechno trochu jinak než na začátku, ale o tuhle podporu by přece jen zatím hrozně nerada přišla. Čtyřicet minut uteče jak nic a je konec..."Je možný, že už je konec?" ptá se nevěřícně, ale je to tak. Někdy se jí odsud odchází lehčeji a jindy by se tam nejraději zamkla a zůstala tam, protože právě tady cítí pevnější půdu pod nohama. Ale dneska je to lehčí než si na začátku myslela, zase se cítí o trošku líp a ví, že udělá vše proto, aby se to jenom zlepšovalo. Snad to půjde.

     V práci už na ní čeká kolegyně a tradiční otázkou: "Tak co, jaký to bylo, jak je?" "Vlastně docela dobrý, neříkám že skáču metr dvacet, ale jde to" říká ona a svěří se jí, co se vlastně všechno stalo a jak se cítí. "Je bezva to moci říct a nedusit to v sobě" prolítne jí hlavou, když usedne k počítači a začne konečně pracovat. Hlava ale ještě maká nad tím, co bylo ráno a myšlenky se začínají pomalu rovnat. "Dává to smysl, všechno, i ta lítost a naštvanost co cítím! Musím to ještě dořešit a tak nějak to zaklapnout" říká si a posílá sms terapeutce s posledním dozvukem. Pár smsek stačí a ona najednou ví, že může zase zkusit jít dál po tý cestě na kterou se vydala. Že to zase půjde!

     Odpoledne ještě musí zaběhnout ke své psychiatričce na pravidelnou schůzku. Vše se zdá být v pohodě a tak už pospíchá domů, kde se rozjede kolotoč všech povinností.

     K velké radosti malé slečny zfouknou diktát, pár příkladů, zkontrolují domácí úkol a pro dnešek má padla. A to hlavně proto, že už se těší, jak si vezme do ruky svůj noťas, a bude psát a psát, protože je toho všeho tak plná, že má pocit, že když to neudělá teď, tak se asi zboří svět nebo co!

     Středy jsou pro ní prostě vyjímečný a ona je má vlastně hrozně ráda!

PS: Terapeutka mi dneska dala otázku, kdy naposledy jsem vlastně měla ataku, kromě pátku. Nevěděla jsem, jen jsem říkala, že to bylo už strašně dávno.

     Můj deníček to ale ví, bylo to 20.3., nějakých 7 měsíců zpátky...PŘIJDE MI TO NEUVĚŘITELNÝ! SEDM MĚSÍCŮ JE PROSTĚ SEN! VLASTNĚ TOMU NEMŮŽU ANI UVĚŘIT!

     Děkuju, že můžu jít touhle cestou, moc to pro mě znamená! A je strašně fajn že mě občas za tu ruku chytnete, zastavíte mě a řeknete, ať se pořádně podívám :)