...SNĚŽÍ...

Laskavost je jako sníh. Vše, co pokryje, zkrásní.

- Sri Chinmoy -

...sněží... už od rána tu padají k zemi obrovské chuchvalce chmýří, které jen tak lehce zastudí, když Vám dopadnou do dlaně a nebo na tvář a během krátké chvilky zmizí...jsou pryč. Všechno okolo je ale zasypané pořádnou bílou peřinou. Vždycky, když napadne sníh, mám pocit, že je uklizeno. Všechno je krásné, bílé a čisté. Je ticho, jen ty bílé vločky poletují vzduchem a naprosto neslyšně dopadají na zem, pomalu, jedna za druhou...

Střešní okno mé pracovny je dnes zapadané sněhem a to vytváří v celé místnosti takové zvláštní, tlumené světlo. Takové dřímající, klidné. Do toho se tu jemně rozeznívá klavír a Štěpán Kozub k tomu taky takovým jemným hlasem vypráví jeden ze svých krásných příběhů...(do alba Prásknu bičem jsem se asi vážně zamilovala).

Původně jsem se šla učit, ten záměr je vždycky stejný. Ale nějak mi to dneska nejde, nějak nechci. Nějak je všechno důležitější, než se ponořit do další z kazuistik a snažit se zhodnotit další nepříznivou sociální situaci fiktivních klientů... Významně se na mě dívají dva rozmalované obrazy, které tu jsou opřené o stěnu a nějakou dobu úplně opuštěné. "Vím o Vás, fakt jo, jen musí přijít ta správná energie, ta správná chuť, ta správná chvíle." Taky tady, na rohu stolu, čeká můj deník, ať do něj zase zaznamenám pár svých pocitů, myšlenek, přání nebo zážitků. A že jich za poslední dobu bylo...

Mám v sobě obrovský množství pocitů, ať už je to strach, radost, vděk, naštvání, nepochopení, obavy, zmatek, štěstí, pokoru a je toho tam mnohem víc. A čím víc mám třeba možnost si povídat s lidmi, čím víc se jim otevírám a poslouchám je, čím víc se soustředím i na jiné, než jen sama na sebe (na to, co se děje ve mně), tím víc je mi jasné, že v tom nejsem sama. Že tuhletu smršť vnitřních emocí, kterou nikdo jiný nevidí, ať už proto, že nechceme aby ji viděl, a nebo jsou ty ostatní prostě zahlceni svou vlastní osobní smrští, že jí zažívá prostě každý z nás. Někdo jen občas a někdo častěji.

Ale mám poslední dobou stále intenzivnější pocit, že jsme se ocitly v době, která nás s těmi našimi osobními emočními bouřkami nechává tak nějak osamoceně. A vlastně si nemyslím, že za to kdokoli může. Možná je to prostě jen "taková doba". Rychlá, s velkým tlakem na výkon, s tlakem na to "něco" dokázat, "něco" znamenat, někde být, něco zažít... Já ale čím dál víc chápu a čím dál víc si uvědomuju, že mě přesně tohle ničí. A taky si čím dál víc uvědomuju, jak je obrovsky těžký z téhle rozjeté dráhy vystoupit, jak moc to často bolí, jak moc něco někde uvnitř mě křičí, ať to nedělám. Že bude daleko jednodušší na té dráze zůstat a jet dál s ostátními. A je vážně hodně těžký tenhle křičící hlas umlčet a prostě vyskočit.

Ale jde to! Já jsem vyskočila. Hodně jsem se bála a nějaký strach mám určitě pořád. Někdy mě napadá, že tím, že jsem vyskočila, mi možná něco uteklo, možná jsem o něco přišla a někdy je ten pocit tak silný, že začnu panikařit...ale naštěstí jen chvíli, než si uvědomím, že to tak není. Že jsem neztratila vůbec nic, že jsem naopak spoustu věcí našla a věřím a těším se, že je budu nacházet i dále. A fajn zpráva je, že těch lidí, kteří mají tu sílu vyskočit nebo těch, kteří na tu rychlou dráhu ani nikdy nenaskočili je daleko víc. A že to jsou lidi, kteří jsou opravdoví. Lidi se svými osobními emočními bouřkami, které se nebojí přiznat že je zažívají, kteří si na nic nehrajou a kteří jsou takový, jací jsou, protože tak se cítí nejlíp a tak jim to i nejvíc sluší.

Mám pocit, že mám v sobě hodně poklizeno. Že, i když to všechno teď zapadá sněhem, že tam dole, někde uvnitř mě, pod tou peřinou je čisto a teplo a že mi vlastně ani nemůže být zima.

...takže může začít sněžit...