...SE SRDCEM BOJOVNICE...

    DNESKA MALUJU...je to strašně moc osvobozující pocit. Pocit, až se mi chce brečet! I pláč je vlastně obrovsky osvobozující.

     Mám za sebou pár dní, kdy nešla ven ani jedna slzička, prostě to nešlo. Všechno se to ve mě stáhlo a nemohla jsem nic. Smát se, brečet, žít...jediné na co jsem se zmohla byl strach, úzkost a panika. Vlastně to netrvalo ani tak dlouho, ale pocit, který z toho všeho zůstal uvnitř, jakoby mi říkal, že to bylo hodně dlouhý a hodně ošklivý období. Poslední dny to ale asi jenom vygradovalo, prostě se završilo nějaký zvláštní období. Když se na to podívám zpátky, ono se to připravovalo a já jsem to možná i  tak nějak tušila. Věděla jsem, že už nemůžu. Že už mi poslední měsíc docela docházejí síly. Cítila jsem nejistotu, cítila jsem nedůvěru sama v sebe a přesto jsem, asi nějakou setrvačností jela dál a dál a v duchu si říkala, že jestli pojedu po rovince, že to možná nějak dám, ale že jestli tam bude nějaká zatáčka, tak si asi pěkně nabiju hubu...a ona tam byla.

     Tentokrát to byla zatáčka jménem Covid a jo, nabila jsem si. Na druhou stranu, alespoň jsem se zastavila. Zastavila a zjistila, že čas od času asi budu muset všechno stopnout, i když okolo mě bude vše křičet, že to nejde. I když mi nebude milý a příjemný říct lidem okolo, sorry, ale já už nemůžu, mě už teď momentálně dochází síly a energie. Budu muset prostě zakřičet: "DEJTE MI VŠICHNI POKOJ, JÁ TEĎ UŽ PROSTĚ NEMŮŽU!"

     Díky téhle poslední zkušenosti jsem pochopila, že se o sebe budu muset postarat. A to v první řadě. Zase další věc, která ke mě došla, věc, kterou mi moje terapeutka neustále připomíná, neustále se k ní vrací a já si často sama pro sebe říkám...ale vždyť já se starám, co už jinýho mám dělat?!...asi starám, ale málo. A ono mě to vždycky doběhne a já jsem pak naštvaná. Jsem naštvaná na všechny okolo, protože oni si mají přece všimnout, že já už nemůžu. Jsem naštvaná, protože to nevidí... Jsem naštvaná na celý svět, že si nikdo nevšiml, že ta Lída, která je tu pořád pro všechny a která chce všechno dělat jak to nejlíp umí, že ta Lída už nemůže. Jsem naštvaná i na tu Lídu, která ví, jak to všechno skončí a přitom jede pořád dál...

    Jo, je to něco, co neumím. Moc mi to nejde, říkat ne, teď jsem na řadě já. Asi jsem i v tomhle udělala spoustu kroků dopředu, ale je to pořádnej kopec, který se mi těžko zdolává. Ale je to výzva a já jsem zjistila, že mám výzvy vlastně moc ráda. A taky to, že sama sebe moc ráda překvapuju a že na sebe díky tomu umím být docela pyšná.

     Že by i v tuhle chvíli platilo, že všechno zlý je pro něco dobrý?! Uvidíme...ale já díky tomu vím, že to nevzdám, že ta bojovnice, která uvnitř mě je, za sebe prostě bude vždycky bojovat. Protože to má smysl.

     A jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, na který se můžu spolehnout a který mi věří a pomáhají. Bez nic by se mi bojovalo strašně moc těžko. Děkuju...mám Vás ráda!