SAMOTA I OSAMĚNÍ...

     Článek o samotě a nebo i o osamění chci napsat vlastně už docela dlouhou dobu. Ale asi nebyla zatím nikdy ta správná doba, ten správný čas. A navíc jsem takový článek nechtěla psát, když mi nebylo dobře. Protože ve chvíli, kdy člověku není dobře, je nespokojený, smutný, má úzkosti nebo je v nějaké třeba i jen lehčí depresi, tak věci vidí zkrátka černější, než ve skutečnosti vlastně jsou.

     A tak to zkouším teď. V době, kdy se po pár týdnech cítím zase o něco lépe. Ať už za to může sluníčko, které se poslední dny vážně snažilo, nebo pár volných dnů, kdy jsem vlastně nic nemusela a dělala si, co jsem chtěla. Nebo ta krásná sobotní procházka, která mi nějak uklidnila myšlenky... Ať už za to může psaní dopisů a čekání na odpověď... :) A možná v tom má prsty i naše malé psí mimino, o kterém Vám napíšu třeba někdy příště a určitě i terapie, která pokračuje i v této době. Sice úplně jinak, než jsem byla zvyklá, ale je.  A tohle všechno dohromady ve finále vytváří nějaký dobrý pocit, který mi dává takovou zvláštní jistotu toho, že může vypnout poplašný myšlenky v hlavě a pokusit se jen tak žít... :)

NE KAŽDÝ, KDO BLOUDÍ, JE ZTRACEN.

- JOHN R. R. TOLKIEN -

     A tak si prostě jen tak jsem a dělám si co chci a upřímně...hrozně si to užívám. A i díky tomu jsem zase včera vzala do ruky tužku a papír a malovala.

     A můj plán byl právě ten, zkusit namalovat něco, co by vyjadřovalo samotu. Ten pocit, který dokáže být tak moc intenzivní a dokáže nás z nějakého důvodu přesvědčit o tom, že jsme v tomhle světě vlastně na všechno sami, že nikoho nezajímáme, že nikomu nechybíme a že nás možná ani nemá nikdo rád. Že jsme prostě na všechno úplně sami.

      V době depresí jsem tenhle pocit zažívala vlastně skoro pořád. Dneska se občas objeví, ale vlastně už vůbec ne tak intenzivně. A navíc mám pocit, že už to právě dokážu trošku rozdělit. Říct si to, jestli ten pocit je TA samota, která mě pohltí a užírá a nebo, jestli je to osamělost...že mi možná jen aktuálně chybí nějaké sdílení společného bytí, společných zájmů, normální "holčičí" pokec nebo třeba trošku toho mého "filozofického" mudrování.

     Deprese a samota, to je podle mě dvojice, která je neoddělitelná. Dokud si to člověk nezažije, tak tomu asi těžko uvěří. Ale já nějak pořád vidím tu černou díru, plnou tmy, ze které jsem cítila jenom SAMOTU a STRACH. A ta tma nebyla jen tak obyčejná černá tma. Bylo to, jako kdyby někdo pochytal do pytle ten nejčernější kouř, který si umíte představit a pak ho vysypal někam do Vás. A já ho konkrétně cítila na hrudníku, okolo srdce a pamatuju si, že jsem si ho opravdu několikrát i takhle reálně představovala. Takhle já v sobě viděla to místo strachu a obrovské samoty. A strašně moc jsem se ho bála.

     A asi i proto o tom chci napsat a asi i proto mi nějakou dobu trvalo o tom vůbec moct psát. Ale pokud chci psát na svém blogu o úzkostech, panikách, strachu nebo depresích, pak to musím zmínit. Samota je snad opravdu jedna z nejčastěji zmiňovaných věcí na nejrůznějších diskuzích o duševních nemocech. A mě vlastně přijde hodně důležitý to tu zmínit. A nějak Vám všem, kteří tu samotu a osamění třeba teď aktuálně vnímáte hodně intenzivně, říct, že i tohle je věc, které se dá zbavit. Že i tohle je "jen" součást depresí nebo úzkostí. A že se s tím dá pracovat a stojí za to, to prostě zkusit.

     A že třeba časem zjistíte, že ten černý dým okolo toho srdce vlastně už není a že se musíte pořádně zamyslet a trošku se vrátit v čase, aby jste si na ten pocit zase znovu vzpomněli a vybavili si ho.

     A asi i o tom je ten můj obrázek. Už to není jen nějaká malá vratká loďka někde uprostřed moře, se kterou si vlny dělají co chtějí! On je to najednou dokonce možná parník, který si razí cestu někam dál... A asi i proto se mi zase tak líbí a jsem za něj ráda...protože si pluje svou vlastní cestou...

     A ještě jednu věc ohledně samoty tu chci zmínit. To, že cítit samotu nebo osamění může každý z nás a že to vlastně vůbec nemusí vypovídat nic o nás a o našem životě. Můžeme mít krásný velký byt nebo dům se zahradou a bazénem, můžeme mít úžasného partnera vedle sebe, můžeme mít skvělou a fungující rodinu, spoustu přátel, dobrou práci, jezdit třeba třikrát za rok na dovolenou k moři...ale nic z toho nám nezaručí to, že někde uvnitř nás nebudeme cítit  tu velkou černou díru. Že i přes to, že máme "všechno", můžeme najednou cítit, že nemáme vlastně vůbec nic a nikoho.

     A proto je dobré zkusit najít sám sebe, protože, když se nám tohle podaří, pak už nikdy sami nebudeme. Pak už se žádné velké černé díry, někde uvnitř nás, nemusíme bát!