ŘÍCT SI O POMOC...

Říct si o pomoc, když nás bolí duše, to chce opravdu VELKOU DÁVKU ODVAHY. A přesto stále lidé zažívají ve chvílích, kdy si o tu pomoc chtějí říct nebo již řeknou, pocity jakéhosi ZKLAMÁNÍ nebo NEDOSTATEČNOSTI SEBE SAMA. Když se podívám zpět DO SVÉHO PŘÍBĚHU, tak ani pro mě NEBYLO JEDNODUCHÉ si kdysi O TU POMOC ŘÍCT. A přesto, když se s nějakým takovým člověkem potkám, jsem stále překvapená, že i on to takhle cítí.

Nejsem dokonalý... Ale jsem dostatečný.
- Carl Rogers -

A právě v těchto chvílích se pak o to více vracím do svého příběhu a především do svého prožívání. Do těch dob, kdy jsem MOC NEŽILA. Spíš jsem tak nějak PŘEŽÍVALA ze dne na den. Do těch dob, kdy moje strachy přerůstaly v úzkosti, které byly postupně tak INTENZIVNÍ, že jsem nevydržela nejen v posteli, ale poté už ani v bytě a jedna z možností, jak přežít další noc byla třeba CHODIT VENKU. A přesto jsem si pořád dokola říkala, že "...přece nejsem blázen...", "...že to zvládnu sama...", ˇ"...že to zítra bude třeba lepší..." NEBYLO. Ale když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že těch důvodů, PROČ jsem si neřekla VČAS O POMOC, bylo určitě VÍC. 

Asi je také důležité zmínit, že jsem vlastně hodně DLOUHO NETUŠILA, že bych si o nějakou pomoc vůbec mohla říct. Dlouhou dobu jsem totiž své prožívání a všechny věci, které se děly v mém těle a v mé hlavě, s psychikou či bolavou duší vůbec NESPOJOVALA. Vše, co se mi dělo, jsem měla spojené POUZE s fyzickými nemocemi a v tomto směru jsem byla vlastně vnitřně přesvědčená o tom, ŽE MI UŽ NENÍ POMOCI. Když jsem se s úzkostmi, tehdy tedy "...s těmi divnými pocity a prožitky v těle..." setkávala poprvé, o úzkostech či panických atakách jsem vlastně NEVĚDĚLA SKORO vůbec NIC. A to, že PSYCHIKA může takhle neskutečně cvičit s tělem, by mě ani ve snu nenapadlo. 

Je to zkrátka NEUVĚŘITELNÁ SÍLA, a i když často popisuji slovy různé své příznaky, jsou to pořád JENOM SLOVA, která označují nějaký SYMPTOM. Především tedy pro člověka, který podobný prožitek nemá. Ta síla, která je skryta na nimi, ta je vlastně většinou DOSTUPNÁ právě jen TĚM, kteří již tuto zkušenost mají. 

Nicméně, jeden z důvodů, proč jsem si o pomoc neřekla dřív byl určitě ten, že jsem NETUŠILA, CO SE MI to vlastně vůbec DĚJE. 

Pokud je cesta před vámi jasná, pak jste pravděpodobně na cestě někoho jiného.
- Carl Gustav Jung -

Když už jsem ale tušila, že i PSYCHIKA v tom mém prožívání může HRÁT ROLI a postupně si také ověřila u lékařů, že jsem fyzicky zdravá (což neznamená, že jsem tomu věřila...ale to je trochu jiný příběh), tak říct si o pomoc a vyhledat psychiatra nebo psychologa či terapeuta NEBYLO O NIC LEHČÍ. Právě naopak. V tu chvíli mě zase blokovaly moje PŘEDSUDKY a představa, že když půjdu k psychiatrovi "...tak mě zavřou na psychiatrii, nacpou do mě léky a bude ze mně blázen...". 

A to je DALŠÍ z častých důvodů, PROČ lidé oddalují možnost nechat si pomoc. Předsudky a STIGMATIZACE spojené s psychiatrií, s psychiatrickou medikací a potažmo i s hospitalizací nebo i samotným tématem duševních nemocí a duševního zdraví. Ve společnosti toto BOHUŽEL stále vnímám a i když se naštěstí "doba" změnila, tak NEVĚDOMOST a NEZNALOST produkuje právě nějaké  stigma. 

Ale jsou to také nejrůznější NEPŘÍJEMNÉ ZÁŽITKY a ZKUŠENOSTI lidí, ať už přímo v odborné péči (což se bohužel také stále stává) nebo bagatelizace či DEVALVACE PROŽÍVÁNÍ člověka, která vede k nepřijetí, shazování nebo i vyčlenění člověka v rámci společnosti, komunity nebo i přátel či blízké rodiny, má často na svědomí to, PROČ si někteří lidé s duševními či psychickými problémy o pomoc řeknou POZDĚ a nebo třeba také VŮBEC.

To, jak je téma duševního zdraví a psychických problémů takové částečně tabuizované, možná svým způsobem pro někoho AŽ DĚSIVÉ, zažívám i já sama. Třeba už jen díky své práci, kterou dělám. 

To, že pracuji jako PEER poradce ve své praxi nebo sociální terapeut v psychiatrické nemocnici mě svým způsobem také nějak zvláštně "VYČLEŇUJE" a to třeba i v rámci komunikace v mé širší rodině, u mých blízkých. Vlastně nějaké mé přiznání, že se mě týkají nějaké psychické problémy, dokonce mám i nějakou psychiatrickou diagnózu, má také svoje drobné "mouchy", které si postupem času uvědomuju. 

Mám pocit, že od té doby, kdy tuhle práci dělám a je tedy oficiálně jasné, že se mě tahle problematika osobně dotýká, se mě vlastně málokdo z mých blízkých na mojí práci ptá. Kromě mého manžela, dcery a nebo mamky, jsem už dlouho od nikoho z mých blízkých neslyšela "...tak jak je v práci...", "...co je v práci nového...", "...jak se ti v práci daří a co tam vlastně děláte..."?! 

A přitom je to tak moc KRÁSNÁ PRÁCE kterou dělám a já si o ní tak strašně MOC RÁDA POVÍDÁM...ale, když o ní sama začnu, tak mám pocit, že tím ostatní SPÍŠ DĚSÍM...a to mě vlastně hodně mrzí. O to příjemnější je pro mě to, když přijde někdo úplně cizí a o mojí práci se zajímá, doptává se a chce o ní vědět co nejvíc.

Jděte riskantní cestou nezávislého myslitele. Vystavte své myšlenky nebezpečím polemik. Sdělujte své myšlenky a bojte se méně nálepky cvoka než stigmatu konformnosti. A u problémů, které se vám zdají důležité, řekněte svůj názor, ať to stojí, co to stoji.
- Thomas John Watson -

ŘÍCT SI O POMOC může zkrátka blokovat spoustu různých VĚCÍ, spoustu MYŠLENEK, OBAV, PŘEDSUDKŮ nebo i LIDÍ. Často se také setkávám s tím, že lidé sdílí, že přece JEJICH PROBLÉMY NEJSOU TAK VELKÉ, aby se z toho museli hroutit nebo to snad měli řešit s někým dalším. Často je tohle sdílení doplněno i větou, kterou jsem i já kdysi přinášela na svojí terapii "...lidé mají přece daleko horší problémy...". Naprosto ROZUMÍM, ALE dnes již NESOUHLASÍM. O POMOC SI MŮŽE ŘÍCT KAŽDÝ, kdo CÍTÍ, ŽE jeho PROBLÉMY nějakým způsobem OVLIVŇUJÍ JEHO ŽIVOT či jeho prožívání. To je naprosto v pořádku! 

Další důvod, proč lidé odkládají říct si o pomoc je ale také to, že je od toho JEJICH BLÍZCÍ z nějakého důvodu ODRAZUJÍ, často větami typu "...to musíš zvládnout sám/sama...", "...tohle přece zažívá každý...", "...to si o nás pak budou všichni povídat...", "...jak budeme před všemi vypadat...", "...ostatní jsou na tom hůř a taky to zvládají..." apod. 

Často se BOJÍME ODMÍTNUTÍ. Jsou lidé, kteří již v minulosti sebrali odvahu říct si o pomoc a z nějakého důvodu JÍ NEDOSTALI. Ať už proto, že nenatrefili na toho "správného" člověka, ať už proto, že očekávali jinou pomoc, než jakou dostali nebo třeba nebyla taková pomoc, kterou očekávali možná. 

ˇŘíct si o pomoc není samozřejmost. Možná jsem zde pojmenovala některé důvody, proč tomu tak může být. Když to zkusím zrekapitulovat, vnímám to asi takto:

• NEVÍME CO SE S NÁMI DĚJE (nerozumíme tomu), tudíž je těžké zahlédnout, že je zde dostupná pomoc nebo že o ní můžeme žádat

• je těžké si přiznat, že psychické problémy či duševní nemoc se MŮŽE TÝKAT I MÉ OSOBY

• strach, obavy, předsudky, sebestigmatizace ("...když chodím k psychiatrovi či psychologovi jsem blázen...", "...všichni to na mě poznají, mám to napsané na čele...", "...budou do mě cpát léky a udělají ze mě blázna...", atd.)

• obavy z ODMÍTNUTÍ, NEPŘIJETÍ, VYČLENĚNÍ ze společnosti, komunity, přátel nebo blízké rodiny = stigmatizace (což se děje naprosto minimálně a často to nepříjemné produkuje spíše setrvávání v těchto obavách)

• moje problémy NEJSOU TAK VELKÉ, ABY SI ZASLOUŽILI nějakou POMOC ("...ostatní jsou na to hůř...")

• NECÍTÍME DOSTATEČNOU PODPORU OD NAŠICH BLÍZKÝCH, někdy zažíváme spíše odrazování od toho nechat si pomoc od odborníků (jde o VAŠE prožívání a NIKDO, KROMĚ VÁS neví lépe, jak se cítíte...pokud cítíte, že o svých problémech potřebujete s někým mluvit, pak si o pomoc řekněte i navzdory svým blízkým)

• možná máme s pomocí ŠPATNOU ZKUŠENOST (ne vždy se vše potká a lidé si sednou...a to se bohužel může stát i v odborné péči - i když by nemělo...nenechte se odradit a hledejte dál, stojí to za to)

• a myslím, že to stále není vše...

Velmi často si o pomoc neříkáme také proto, že nás život naučil SPOLÉHAT především SÁM/SAMA NA SEBE a o pomoc si zkrátka UŽ ANI ŘÍCT NEUMÍME. To ale neznamená, že se to nemůžeme znovu naučit a této možnosti využívat. 

Věřte, že u mě je to také PROCES, VÝVOJ, který sebou nese spoustu obav, strachů a přemlouvání sebe sama. Vím ale, že s pomocí se věci mohou hýbat dopředu. A tam může začít cesta...CESTA S PODPOROU A POMOCÍ, ale přesto ta VAŠE, která otevírá dveře ke snům a přáním...zkrátka ZPĚT K ŽIVOTU.

Není důležité, co s námi život udělá, ale co my uděláme se životem.
- Gerhard Uhlenbruck -

Jaké zkušenosti s dovedností "říct si o pomoc" máte vy? Je pro vás lehké říct si o ní? Přiznat si, že pomoc potřebujete? Co vás blokuje nebo blokovalo v tom, říct si o pomoc a nebýt na některé těžké věci či situace ve svém životě sám? Pojďte sdílet...buď tady a nebo na mé facebookové stránce. Budu se těšit.