PSYCHOTERAPIE...ANEB, KDYŽ SE MÁTE ČEHO/KOHO CHYTIT!

UČITEL TI MŮŽE OTEVŘÍT DVEŘE, ALE VSTOUPIT DO NICH MUSÍŠ TY SÁM!

- NEZNÁMÝ AUTOR -

     Otevřené dveře...tak si vlastně často nějak zhmotňuju právě terapii. Jako velké dveře, které se během toho roku několikrát otevřely, několikrát se zase zabouchly (asi průvan...) a já musela čekat, až se zase otevřou nebo spíš až zase dosáhnu na tu kliku a najdu sílu je otevřít. Někdy jsem je zabouchla i já a jednou do nich chtěla dokonce i kopnout a už se k nim nevracet! Ale ty "dveře" nějak omamně voní a nenechají mě odejít. A já vím proč. Protože za těmi dveřmi je svět! Barevný, voňavý, lákavý, nekonečný, šťastný i bolavý svět...MŮJ ŽIVOT!

     To zní trošku pateticky, já vím. Ale je pravda, že posledních pár dnů mám zase velmi zvláštní náladu. Takovou rozjímavou, která je opředená takovým zvláštním klidem, který se ve mě usadil. A já nechci, aby odešel a jestli jo, tak jen na chvilku.

     Už to bude za pár dní rok, co docházím na terapie. Nechce se mi tomu ani věřit, přijde mi, že to může být tak maximálně pár měsíců. Za ten rok se událo tolik věcí, že vlastně ani nevím, kde začít a co všechno to bylo. V takové chvíli jsem moc ráda za svůj deníček, který ví skoro všechno.

     Za tenhle rok jsem probrečela tolik slz, že by to naplnilo klidně náš bazén na zahradě (a měli bychom tím pádem slané moře :)). A pořád si myslím, že to nejsou všechny slzy, že jich ještě pár bude, než to ze sebe všechno dostanu. Ale musím říct, že i ty slzy mají svůj vývoj a že i je mám vlastně mnohdy strašně ráda. Od slz strachu, úzkosti a paniky, přes slzy vzteku, slzy, kdy člověk neví jestli má sílu jít dál, jestli to zvládne, přes slzy odhodlání, slzy vděku až k slzám z uvědomění si, a dokonce momentálně i k slzám dojetí a radosti. Je to tak, i slzy mají svůj vývoj.

     Dneska bych Vám ale ráda řekla také něco o psychoterapii. O tom, jak jí teď vnímám a jak jsem jí přijala do svého života. Nešlo to hned. I když jsem za ní byla strašně ráda a byla to pro mě "podaná ruka", který jsem se mohla držet a která mi dávala od začátku smysl, tak jsem si na ní prostě musela zvyknout. Přijmout jí do svého života a to nebylo úplně jednoduché. Není jednoduché se dívat svýma očima na sebe! Není jednoduché přijmout, že ten člověk, který se před Vámi otevírá, jste Vy. Nejdříve to nechcete vidět, nechcete si to přiznat a už vůbec to nechcete přiznat svému terapeutovi. Stydíte se, kroutíte se, říkáte si, že tohle přece nejsem já... Uvědomuju si tu dobu, kdy jsem vlastně možná i několik týdnů měla pocit že nevím kdo jsem. Tenkrát jsem měla pocit, že jsem se ztratila. Byl to hrozný pocit bezmoci, pocit, že prostě nevíte jak dál...

CHCEME-LI POROZUMĚT NĚJAKÉ OSOBĚ, MUSÍME PROŽÍVAT JEJÍ POCITY, TRPĚT JEJÍMI BOLESTMI A UŽÍVAT SI JEJÍ RADOSTI.

- THRESE JACOBS-STEWART -

     A právě v těch chvílích, kdy přichází postupně tohle uvědomování si, zjistíte, jak moc je důležitý, že na to člověk není sám. Že je tam ten člověk, u mě konkrétně moje terapeutka, o kterou se můžete opřít a která Vás v tom nenechá. Která Vás prostě za tu ruku chytne a pomalu (pokud je to možné :)) Vás provází tou cestou poznávání sebe sama. Proč říkám - POKUD JE TO MOŽNÉ!? Protože u mě to POMALU prostě nešlo. Nevím, já tak strašně toužila po tom, aby mi bylo dobře, že jsem nasadila rychlost Formule 1 a prostě jsem jela. A i když se Magda (moje terapeutka), snažila brzdit jak to šlo, tak já byla tak rozjetá a asi v nějaký zvláštní euforii, že mě ubrzdit nebylo nějak dost dobře možný! A já jela, co to šlo, až mi možná pomalu začalo docházet palivo. Díky bohu a Magdě se nakonec rozsvítilo to červený světýlko a já si ho všimla. A tak jsem přibrzdila a zjistila, že takhle se mi řídí vlastně daleko lépe a že je to určitě i bezpečnější! Ale tohle zjištění přišlo až skoro po roce práce! Ale nakonec to přišlo a na sezeních zjišťujeme, že mi tohle pomalejší tempo opravdu vyhovuje mnohem více. Dokonce jsem se dokázala i uklidnit a za to jsem obrovsky ráda. 

     Jinak s terapií je to takový zvláštní. Já jí mám strašně ráda, což už jsem tu několikrát zmínila. A mám jí dokonce tak ráda, že jsem docela dlouho nedokázala myslet na nic jiného. Bylo těžký to nějak vypustit. Asi jsem si myslela, že čím víc budu o všem přemýšlet, tím rychleji se to všechno obrátí k lepšímu. Ne, tak takhle to nefunguje. Dneska už vím, že na terapii nemusím myslet pořád, že můžu dělat sto dalších věcí a že terapie a moje terapeutka nikam nezmizí. Že tu pořád jsou a nějakou dobu snad ještě budou. Dokonce si myslím, že se mnou budou tak nějak pořád. Myslím, že některé věci a hlavně lidi si do sebe člověk prostě uloží tak hluboko, že si je nese někde v sobě už pořád. Ten "vztah" je zvláštní, nedá se popsat, asi se to musí zažít. Já se docela dlouho bála si připustit, že svojí terapeutku mám vlastně moc ráda. Nechtěla jsem to. Nechtěla jsem mít ráda svojí terapeutku, protože ona jednoho dne přece zmizí a já pak zůstanu sama. Ale...když se s někým potkáváte skoro každý týden, vlastně celý rok a svěřujete mu věci, které mnohdy nechcete přiznat ani sami sobě, pláčete před ní, jste zoufalá a nebo se radujete a ona se z těch malých i velkých úspěchů raduje s Vámi, pak toho člověka nemůžete nemít rád. A to i přesto, že o něm vlastně nic nevíte a on o Vás ví snad úplně vše. Je zajímavé si to prožít, protože i tohle člověka vlastně obohatí.

     Alespoň tak to teď cítím a jsem za to moc ráda. A tak si říkám, že jsem docela klikař, protože ne každému se podaří potkat takovou Magdu! A já bych jí každému moc přála :)

     DĚKUJU!

ŽE NEDOSTANETE VŽDY, CO CHCETE, JE NĚKDY OBROVSKÉ ŠTĚSTÍ!

- DALAJLÁMA -