Přijď se NADECHNOUT!

NÁDECH, VÝDECH...jedna z nejčastěji doporučovaných strategií jak najít ztracený klid. Taky jedna ze základních životních funkcí, která nám dovoluje být naživu. DECH, takový parťák, kterého máme stále sebou, i když si to často vůbec neuvědomujeme. 

Ne, dneska nebudu psát článek o dýchání, jako o strategii zvládání stresu a úzkostí. Dneska chci psát o podpůrné skupině, které se snažím dát prostor k tomu aby vznikla. Vlastně se jí nějak snažím "VDECHNOUT" život. Skupině, kde mě právě dech inspiroval k jejímu názvu! 

A myslím si, že to není jenom náhoda!

Podpůrná a sdílecí skupina Přijď se NADECHNOUT! Co od ní můžete čekat a pro koho je vlastně tahle skupina určená?

Možná pro každého, kdo už trochu unavený z toho, že musí všechno zvládat. Je taky pro toho, kdo má pocit, že se svět točí rychleji, než vlastně stačí udýchat. Taky pro toho, kdo si občas říká, že by potřeboval alespoň na chvíli vystoupit z chaosu a JEN TAK BÝT.

Je pro ty z vás, kteří touží někam patřit. Pro ty, kteří už nechtějí být na své prožívání sami. A je určitě i pro ty, kteří možná váhají, jestli je skupina vlastně "PRO NĚ", protože mají třeba strach mluvit před ostatními. Na skupině Přijď se NADECHNOUT! nemusí mluvit nikdo, kdo nebudete chtít. Dokonce ani nemusíte být silní nebo mít "DOST VELKÝ PROBLÉM". Stačí jen přijít.

Ráda bych i tady u nás, v Havlíčkově Brodě, vytvořila malý bezpečný prostor. Místo, kde si můžete dovolit zastavit se. Nadechnout se A třeba na chvíli pocítit, že na to nejste sami.

Přijďte prožít 90 minut v malé, maximálně pětičlenné skupině, kde je téma vždy dopředu dané a kde je prostor sdílet jen tolik, kolik je vám příjemné. Tato skupina je podpůrná, nejde o terapii a v tématech tedy nejdeme nijak hluboko. Spíše na téma nahlížíme z různých stran a pohledů a všímavě ho porozujeme. Součástí setkání jsou i krátká zastavení ve cvičeních všímavosti – jemné návraty k sobě, k dechu, k tělu.

A mě to vrací o tři roky zpět, do doby, kdy jsem psala svojí "bakalářku" na téma svépomocných skupin. Kdy už jsem věděla, že mě skupinová práce nějakým zvláštním způsobem láká a volá.  Skupina totiž nabízí něco, co se zkrátka v "individuálu" nedá tak úplně zažít. Protože v každé skupině je především síla jednotlivců, které něco spojuje a kde společně s ní může růst i odvaha a naděje.

VRACÍM SE DO DOBY, kdy jsem já sama byla zakladatelkou svépomocné skupiny pro lidi s duševním onemocněním, která nesla název "NA HOUPAČCE", právě podle toho, jak lidé s duševními problémy často popisují svoje prožívání a jak jsem to poznala i já. Nahoru a dolů. 

Na "houpačku" moc ráda vzpomínám, scházeli jsme se dlouho, nebylo nás moc, ale bylo fajn "NĚKAM PATŘIT", vědět že nemusím nic vysvětlovat, že nemusím být někdo jiný, že nemusím naplňovat nějaké představy...že MŮŽU PROSTĚ BÝT...tak jako ostatní. Podle posledních zpráv z minulého roku se prý "houpačka" stále houpe, i když už beze mě. "Houpačka" byla důležitá součást mého zotavení (recovery), ale v určitou chvíli jsem cítila, že potřebuji jít dál. To byl rok 2023.

A celou tuhle dobu si v sobě nesu to, že by bylo fajn přenést takovou nějakou "houpačku" i blíž k lidem, tedy k veřejnosti. A právě otevřením mé peerské praxe se tohle mé přání nadechlo opět k životu. Díky tomu vznikla skupina "Přijď se NADECHNOUT!". Skupina, která přináší prostor pro sdílení a podporu. Proč tenhle název? Asi proto, že BEZ DECHU NENÍ ŽIVOT. A také proto, že cítím, že tak jak život teď žijeme není na to "NADECHNUTÍ SE" moc prostor. Že v tom shonu a hnaním se za všemi těmi "lákadly", které nám dnešní svět nabízí, zapomínáme na to, že ve chvíli, kdy si dopřejeme prostor a dovolíme si nadechnout se, může přijít pochopení, uvolnění nebo zklidnění.

Mezi nádechem a výdechem leží možná budoucnost.
- Reshad Feild -

Chci se s vámi podělit i o to, čím mě vlastně skupiny v rámci péče o sebe a o naší bolavou duši, přijdou vážně přínosné. Musím se ale vrátit někam na začátek. Do doby, kdy jsem já sama hledala pomoc a kdy jsem jí taky našla. Tehdy jsem byla úzkostná a obavná v podstatě celé dny a panické ataky mě přepadaly naprosto nepřipravenou. Dařilo se jim poměrně slušně držet mě pěkně v šachu. Byla to doba, kdy jsem si často pokládala otázku, jestli TO někdy skončí a vlastně jsem tomu tak úplně nevěřila. Pamatuji si, že jeden z mých největších strachů byl ten, že zešílím. Že se to jednoho dne prostě stane, "přeskočí mi v hlavě" a bude to. Zavřou mě do "blázince" a už mě odsud NIKDY nepustí. 

Byla to taky doba, kdy jsem začala "chodit do Fokusu". Kdy jsem poprvé v životě s někým cizím mluvila sama o sobě. O tom kdo jsem, co si o sobě myslím, jak přemýšlím, co prožívám a z čeho mám strach. STYDĚLA JSEM SE, strašně moc. Ale to přijetí, které jsem tam zažívala, třeba díky své terapeutce, mi dodávalo odvahu JÍT pokaždé o kousek dál. Když na to tak vzpomínám, nejsem si úplně jistá, jestli bych tehdy byla schopná stát se součástí nějaké podpůrné skupiny. stud, který se mi dnes vybavuje, byl opravdu velký a sebevědomí bylo v té době někde hodně hluboko pod bodem "nula". 

Dneska se, jako koterapeut, podílím na vedení různých skupin v rámci své práce v PN Jihlava. Spolupracuji na skupině s DBT prvky, rehabilitační nebo psychoterapeutické skupině a velmi obdivuji každého člověka, který na nabídku účasti ve skupině řekne ANO. Obdivuji Jeho odvahu a obdivuji jeho odhodlání. Vystupovat z komfortní zóny není žádná legrace a pokud je člověk introvert a ještě k tomu úzkostný, pak už je to opravdu velký krok, ke kterému se tímto rozhodne.

V rámci skupin se ale potkávám i s lidmi, kteří nechtějí být z různých důvodů součástí skupin. Tito lidé často popisují STRACH a OBAVY. Proč vlastně někteří lidé nechtějí být součástí skupiny v rámci péče o své duševní zdraví? Nejčastější překážku vnímám právě v tom, jak o sobě sami smýšlejí. Často hovoří o tom, že se vnímají jako nezajímaví. Hovoří také o studu, o strachu, o obavách, že budou ostatními odmítnuti, nepřijati. Sdílí také stud z toho, že by měli mluvit před ostatními. Obavu, co si o nich budou ostatní myslet, zda řeknou vše správně, zda jsou dostatečně vzdělaní, jestli nejsou "na skupinu" moc staří a nebo mladí, co s nimi budou dělat příběhy ostatních nebo i obavu, jak moc půjdeme v rámci jejich příběhu a prožívání "do hloubky". A já jim velmi dobře rozumím a smekám před nimi.

A velmi si pak vážím toho, když po ukončení těch skupin nebo hospitalizace sdílejí, že jsou rádi, že se rozhodli pro účast ve skupině. Že sdílí své překvapení z toho, že před ostatními zvládli mluvit. A že také vlastně i rádi poslouchali příběhy ostatních a nacházeli se v nich nebo se jimi nechávali inspirovat. Že měli pocit, že "NĚKAM PATŘÍ", že je konečně někdo chápe a rozumí jim. Sdílejí i to, že příběhy, prožívání či chování druhých lidí jim dodává odvahu se pokusit ve svém životě jít dál. Něco ZMĚNIT. Posunout se. A také to, že díky ostatním vědí, že problémy nemají pouze oni sami, což je často velmi posilující.

Pokud ve vás při čtení již teď něco TIŠE REZONUJE, možná je to PRÁVĚ TEN OKAMŽIK, kdy si můžete dovolit udělat malý krok. Zarezervovat si své místo. Dopřát si své "NADECHNUTÍ". 

Skupina se koná každé poslední úterý v měsíci od 14:00 v mé peerské pracovně (Horní 182, Havlíčkův Brod, 2. patro).

Těším se na vás. 

Vaše LidaMu - peer konzultant a poradce