...PRÁZDNÉ PLÁTNO...

...někdy si tak říkám, jaké by to asi bylo, mít v hlavě právě takové prázdné plátno?! Ani jedna malá čárka, prostě krásná bílá velká plocha, úplně čistá. Bylo by tam ticho? Bylo by tam hezky? Líbilo by se mi to?

Myslím že chvíli asi jo. Že by mohlo být fajn, chvíli na nic nemyslet, nepřemýšlet, nevnímat chvíli ten neuvěřitelný zmatek, který je, z nějakého prazvláštního důvodu, mojí součástí... Chvíli se snažit nic nehledat mezi tím vším chaosem, neplácat se v něm, nepodtrhávat, nezvýrazňovat, negumovat... Někdy je tohle všechno tak intenzivní, že si tak v duchu říkám: "Au, to bolí!"

Často si říkám, jestli je to možné. Vypnout se?! A musím se přiznat, že občas se mi to podaří, alespoň na malou chviličku. Takže hurá, naděje tu je a já pořád věřím, že když budu makat a nepolevím, že ty chvilky budou delší a delší. I když přiznávám, že někdy už mi docházejí síly a v duchu nadávám a křičím, že už víc přece dělat nemůžu, že už teď jedu na max. A to jsou ty chvíle, kdy se hroutím, kdy nějaká moje vnitřní síla tak nějak zvláštně zaplápolá, jako svíčka, když jí chcete sfouknout a ona se snaží schovat a hořet dál. A i když si myslím, že už to třeba dál nepůjde, že už nemám sílu, tak ten plamínek pořád plápolá a já vím, že dokud hoří, tak to má smysl. A tak zase znovu jdu, posbírám se, nadechnu se a věřím...

Znám asi dva druhy "vypnutí se". Jeden z nich není úplně příjemný a mám pocit, že ani není v mých rukou. A proto si vlastně myslím, že kdyby najednou bylo v mé hlavě jenom prázdné plátno a ticho, že by mi to vlastně nebylo příjemný. Tohle vypnutí přichází právě ve chvílích, kdy už nemůžu. A kdy asi nějaký mechanismus mého vnitřního světa vyhodnotí, že už je toho dost. Někdy si říkám, že se mě snaží nějak ochránit...vypnout to, co já neumím. Ale není to vůbec příjemný pocit. Je to jako kdyby mi někdo rozpojil nějaký pomyslný kabel, který propojuje mojí hlavu s tělem....moje myšlenky s mými pocity...můj mozek a moje srdce. Můj mozek nic neříká, je úplně tichý a já cítím, jak se moje srdce s ním pokouší znovu a znovu spojit, jak se snaží tu komunikaci obnovit....ale vždycky se vrátí jen nejasná "chybová hláška", že spojení se nezdařilo. Jsem odpojená, taková ztracená a navíc přichází pocit obrovské samoty. Tak tohle "vypnutí se" tedy opravdu nemám ráda.

Troufám si ale říct, že to druhé "vypnutí" už ale ve svých rukou mám a musím se přiznat, že ho mám čím dál tím raději. Není to nic objevného, nic co bych já sama vymyslela. Známá věc, která prostě funguje, i když u mě to rozhodně nešlo hned. Jedná se o řízenou relaxaci, zaměření se na dýchání a postupné uvolnění těla. Docela dlouho mi trvalo, než jsem dokázala bez hnutí ležet, dýchat a vypnout mozek třeba na 15 minut. Vůbec mi to nešlo. Nedokázala jsem zastavit myšlenky a místo dýchání a uvolnění jsem se jimi vždycky nakonec nechala pohltit. Moc to zkrátka nefungovalo. Nakonec mi ale pomohla úplně jednoduchá věc a tou jsou sluchátka do uší. Nikdy bych nevěřila, že když si relaxaci člověk pustí přímo do uší, že je to tak moc jiné. Ale, když k sobě budu úplně upřímná, tak sluchátka jsou dobrý pomocníci, ale bez pravidelného tréninku a zkoušení to znovu a znovu, by to taky nešlo. Jak se říká, trénink dělá mistra. Musím říct, že mi to hodně pomáhá a že ta chvilka, u mě většinou před spaním, kdy nic jiného neexistuje, jen já, můj dech a moje tělo, mi tak nějak změnilo můj pohled na chvíle před spaním.

Hodně dlouho jsem s touhle chvílí před spaním bojovala, vlastně jsem se jí asi snad už i bála. Ale teď je to jinak. Dýchání a uvolnění těla mě někdy dokonce úplně uspí a to je hodně fajn. Tak to je "vypnutí", které si dopřávám skoro denně a hodně ráda.

Někdy slýchám, že to někdo zkusí a po dvou nebo třech neúspěšných pokusech, kdy se nemůže uvolnit a myšlenky ho přeperou, to prostě vzdá s tím, že mu to nejde. Chtěla bych Vás podpořit v tom to vydržet a nevzdat to...ono to nepůjde třeba dvacekrát nebo třicetkrát, někdy to půjde jenom chvíli a budou i dny, kdy to třeba nepůjde vůbec. Ale když se to pak podaří, je to taková příjemná odměna, kterou si potom budete dopřávat už pravidelně a budete se na ní těšit tak jako já :)

Takže jak by to teda bylo? Chtěla bych mít v hlavě jen to prázdné bílé plátno? Asi ne...asi si s tou svojí hlavou plnou myšlenek, které někdy vůbec nerozumím, připadám pořád víc jako já. Když je tu se mnou a když komunikuje s mým celým já, pak se cítím daleko víc v bezpečí než když je ticho a komunikace nefunguje.

A navíc, já, když vidím prázdné plátno, tak mám vždycky hroznou chuť ho celé pomalovat...