POHYB = VELKÝ POMOCNÍK...

     Ano, pohyb, to je velký pomocník na vše. A platí to i při boji s úzkostnými stavy, panikou či depresemi. Pohyb umí odvést myšlenky a v těle spouští přímo gejzír nejrůznějších procesů.

POKUD NEMŮŽETE LÉTAT, BĚŽTE! POKUD NEMŮŽETE BĚŽET, CHOĎTE! POKUD NEMŮŽETE CHODIT, PLAZTE SE! ALE V KAŽDÉM PŘÍPADĚ POKRAČUJTE V POHYBU!

- MARTIN LUTHER KING -

     O pohybu, jako takovém se tu zmiňuji docela často. Pro mě asi nejpřirozenější a nejmilejší pohyb jsou prostě procházky. Sbalit se a courat se venku, v přírodě, která je tu pořád a navíc je každý den taková jiná. 

     U procházek je ale jedna taková nevýhoda, a to je to, že pokud jdete sami, tak myšlenky v hlavě prostě nezastavíte. Jdou s Vámi a pořád se převalují v hlavě tam a zpátky. Na procházce je na to prostě čas. Ale i tak je to jiné, než když ležíte doma v posteli a říkáte si, že život stojí za prd. Že Vás bolí tady a taky tohle, to srdce možná jde tak zvláštně rychle a ten dech je taky zvláštní...můžu vůbec dýchat!?, atd. A jak se na tohle začnete soustředit, zjistíte, že je prostě všechno špatně a že už Vás toho v životě asi moc nečeká...že to nemá cenu a přichází úzkost, obavy, strach a třeba taky deprese.

     Když jdete přírodou, tak na tohle pitvání toho času tolik není. Zůstanou jenom myšlenky, které tak různě plavou a nějak na sebe pořád upozorňují, že jsou tu, ale myslím si, že venku, v té přírodě, už snad nemají ani takovou sílu. Že i když jsou stejné, tak jsou vlastně tak trošku jiné. Změna prostředí, okysličení mozku...??? Nevím co to je a co to má na svědomí, ale je to tak.

     Procházky mi dodávají energii a jsou tu se mnou pravidelně po celou dobu terapie. Odkaz o mém toulání přírodou najdete tady. A protože ze začátku terapie my nešlo moc vypnout a bylo to neskutečně těžký nějak utnout a zastavit toho člověka, co mi v hlavně roztáčel ty stále stejný desky, tak to chtělo i něco, čím by bylo možný ho prostě umlčet. Umlčet, zastavit, vypnout ten koloběh myšlenek v mé hlavě. A v tom mi docela pomohlo začít chodit cvičit. Pravidelně, dvakrát týdně si jít na hodinku, většinou dobrovolně, "huntovat" tělo :)

     Proč říkám, že většinou dobrovolně? Protože ne vždycky se mi samozřejmě chtělo. Ne vždycky jsem na to měla náladu a chuť. Ale ze začátku jsem to brala jako takovou součást terapie, protože my bylo vysvětleno, že pohyb na úzkosti a deprese prostě pomáhá a že je to dobrá volba. A já se toho chtěla zbavit co možná nejdříve a tak jsem makala. Předplatila jsem si cvičební hodiny a naplánovala vždy dopředu alespoň dva termíny, abych si nemohla říct, že dneska na to prostě kašlu. A začala jsem si zvykat. Zvykat si na to, že tu hodinku nemám čas na nic jinýho, než to prostě nějak udýchat. Že tu hlavu tady prostě musím přepnout do úplně jiného módu! Že tady nemám čas řešit, jestli mi jde srdce tak a nebo jinak, jestli mě bolí břicho, rameno nebo noha a kde všude mě píchá. Půl hodiny jsem se soustředila vždycky jen na to, abych udržela tempo a nevylítla z toho pásu, protože to by byl fakt trapas! A za tu půlhodinku se člověku rozjede v těle tolik procesů, kdy člověka nebolí vůbec nic a má pocit, že může klidně cvičit ještě další hodinu. A i tohle zjištění, že to tělo funguje, tak jak má, i to mi dodávalo chuť, energii a radost.

     Je důležitý si najít něco, co Vás baví. A já si našla takové fitko pro ženský. Chodí tam jen ženský a je tam moc příjemná atmosféra. Potkáte tam holky, ženský a dokonce i babičky. Trenérka chodí od jedné k druhé a kontroluje, jestli vše děláte dobře, umí pochválit, dodat odvahu, poradit i správně nabudit. Prostě pohoda, co mi vyhovuje. Zkoušela jsem třeba i běžný fitko, ale upřímně, tam jsem se necítila dobře. Zrcadla, svalovci, který ty zrcadla snad úplně milujou či co, vysportovaný těla (ne, že by nebylo na co koukat :) ) a mezi tím já...ne, ne, to nebylo pro mě. Cítila jsem se blbě, jako že tam nepatřím a chodila jsem tam s pocitem, že se zase budu cítit trapně. Každému prostě vyhovuje něco trošku jiného a já si našla studio Formičku, kde mi je dobře. Přes léto jsem cvičení sice docela flákala, ale teď už jsem zase najela na pravidelný cvičení a když jsem odtamtud včera odcházela, tak jsem si říkala, že už mi to vážně chybělo.   

VŠECHNO JE MOŽNÉ, KDYŽ MÁTE DOSTATEK ODVAHY.

- JOANNE ROWLING -

     A tak se zamyslete, který pohyb bude pro Vás ten nejlepší a udělejte mu čas a prostor ve svém životě. A ono je jedno, co to je. Důležitý je, aby Vás to bavilo. A aby jste si u toho vlastně odpočinuli, hlavně psychicky. Já, kdybych měla čas, tak určitě chodím daleko víc plavat (to mám strašně ráda) a kdybych měla parťáka, tak budu určitě chodit hrát tenis (neboj Martí, o Tobě už vím!). Pak tu máme taky kolo, kolečkový brusle, nordic walking, běhání, za chvíli už i lyže, běžky, sáňkování či bobování a já nevím, co ještě. Je spoustu věcí, který člověk může dělat sám, ale určitě je vždycky o něco veselejší, když má k sobě parťáka. Už jen pro to, že to člověka prostě o něco víc baví!

     Ale jinak souzním i s jinými věcmi, než jen a pouze se sportem a pohybem. Třeba tvrzení níže mi taky není úplně cizí :)

NEJLEPŠÍ SPORT JE KAFE A DORT!

- HALINA PAWLOWSKÁ -