PF 2022

Blíží se konec roku a ve mě tohle období vždycky asi vyvolává potřebu nějak si ho zhodnotit. Tak nějak se pokusit se do něj vrátit, trošku se do něj "zavrtat a porochnit si v tom, co přinesl". A tenhle rok, rok 2021, pro mě byl rok celkem zlomový, vnímám ho jako hodně důležitý a mám pocit, že se toho stalo tolik, že mi to vlastně ani ještě všechno pořádně nedošlo. Že to všechno ještě ani pořádně "nedoteklo" tam kam mělo a že rozum si to možná už trošku porovnal, ale to, co se děje někde okolo mého srdce nebo možná někde přímo hluboko v něm, je ještě pořád hodně citlivé, křehké a dost dobře nepopsatelné.

A tak jsem se tu zavrtala do vaku, do toho mého oblíbeného kouta ve své pracovně s tím, že se chci ohlédnout a některé chvilky si znovu chytnout a zkusit se na ně podívat možná trošku jinak, z trošku jiného úhlu pohledu, než tak, jak jsem je vnímala v tu chvíli, když se zrovna staly.

A první věc, která se mi v hlavě objevuje je asi výpověď z práce, což byl tuším březen. Ona, ta výpověď, nebyla totiž jen odejitím z jedné firmy do nějaké jiné. Zkusit dělat to co umím a v čem si jsem jistá možná někde jinde, trochu jinak, možná s jinými lidmi... Ono to bylo v podstatě ukončení mé více než dvacetileté profesní cesty a chuť vydat se na cestu úplně jinou, neprobádanou, na cestu, kde nemám žádné jistoty, o které nic moc nevím...a proto to bylo tak moc těžké.

Je strašně zvláštní a v tuhle chvíli, když to píšu, mi to přijde asi trochu úsměvný a zároveň i trochu bolavý, jak moc jsem v té chvíli řešila to, co tomu řeknou ostatní. Co si o mě budou myslet, jak budu v jejích očích vypadat, když ve čtyřiceti letech dám výpověď, budu bez práce a budu si chtít začít plnit nějaké svoje sny... A myslím, že v té době jsem si uvědomila, jak moc dokáže společnost a nějaké "nalinkované" nepsané pravidla, které "většina" lidí začne z nějaké důvodu uznávat (ať už proto, že je tím život do jisté míry jednodušší - protože takhle se "to má dělat", "takhle to přece dělají všichni" nebo proto, že tahle cesta už je vyšláplá, tak proč jí nevyužít....), jak moc tohle dokáže ovlivnit to, jak žijeme svůj život. A taky mi došlo, že já ho takhle žít nechci. Že abych si mohla říct, že jsem na sebe hrdá a že žiju pro sebe a pro svůj dobrý pocit, že to všechno potřebuju dělat úplně jinak. Že musím sebrat všechnu svojí odvahu kterou v sobě najdu a začít si vyšlapávat tu svojí cestu.

A tak jsem vyrazila, nevěděla jsem kam a kudy, ale nějak jsem někde uvnitř cítila, že vím proč. Nebudu Vám tady tvrdit, že na té mojí cestě svítí jenom sluníčko a je tam jenom krásně. Není! I tam jsou bouřky a vánice a když uděláte tři kroky dopředu, tak najednou koukáte, že jste zase o dva zpátky. Ale je tam nějaká síla, která říká, nevzdávej to a pojď dál, jdeš správně a pak jednoho dne dojdete někam nahoru, na kopec, trochu to okolo sebe poklidíte, posečete, vymlátíte "křoviňákem" a otevře se Vám výhled do údolí. Mě se tedy otevřel a to byl další důležitý bod v tomto roce. Najednou, z nějaký zvláštní mlhy, kde jsem neviděla na krok před sebe se mi otevřel výhled. Otevřely se mi možnosti. Do té doby jsem hodně tápala a každou chvíli ztrácela naději, že na mě někde něco čeká. Říkala jsem si, že jsou to všechno jen bláhový sny, který jsou v mojí hlavě, ale že realita je o něčem jiném. Ale najednou to tady bylo, já to viděla. A to bylo poprvé, kdy jsem sama sobě řekla, že můžu co chci a že to zvládnu.

A tak jdu a snažím se koukat kolem sebe a využívat možnosti, které se mi připletou do cesty...a že jich není málo. Jeden z mých snů, když už sebevědomí dovolilo, bylo stát se peer konzultantem. Proč? Asi proto, že mi přijde rozumný využít svojí "duševní nemoc" taky k něčemu dobrýmu. Zhruba před třemi roky jsem byla na přednášce peer konzultantů a už tam se to stalo. Už tam se ve mě usadil ten sen, že tohle bych chtěla jednou, až budu mít sílu a budu připravená, dělat. Sílu mám a doufám, že jsem i připravená. Od února začínám pracovat jako peer konzultant pro lidi s duševním onemocněním. Těším se a tuhle příležitost beru s velkou pokorou a určitě ne jako samozřejmost.

Stejně tak jako svépomocnou skupinu "Na houpačce", kterou se, společně s velkou pomocí Martina, sociálního pracovníka Fokusu Vysočina, snažím rozjet a nabídnout tak lidem se stejným nebo podobným osudem možnost vzájemně si pomoci v boji s duševní nemocí. Ani tu neberu jako samozřejmost, ale jako něco vyjímečného, něco co mi dává smysl a mám možnost tuhle mojí myšlenku šírit dál. A mám velkou radost, že je o ní zájem.

Všechno tohle se ale nestalo jen tak. I za splněním těchto mých snů stojí spousta práce, hlavně sama na sobě. Stojí za tím moje chuť poznat sama sebe, pochopit, proč se mi v životě dějí určité věci a jak s nimi můžu pracovat, aby mě tolik neotravovali život. Snažím se přijmout to, že asi nezmizí, že tu budou v nějaké míře vždycky...myslím tím moje úzkosti a strachy, které mě dokáží úplně pohltit a je těžké je umlčet. Poslední měsíc je toho důkazem. Dost mě vyděsili, ale už spolu jsme zase schopni vést nějakou diskuzi a nějak rozumně spolu existovat. A ani to neberu jako samozřejmost.

Nemůžu zapomenout ještě jednu důležitou věc a to tu, že na tohle všechno jsem nebyla a nejsem sama. Nevím, jestli bych byla schopná unést to drama mých úzkostí za poslední měsíc a zároveň i tu radost, která se s tím vším tak nějak prala (a která, věřte mi, se mnohdy daleko tíž přijímá než všechny ty strachy...) Pořád jsem vděčná za to, že mám po ruce odborníky, (v mých očích ale hlavně skvělé lidi), kteří mě vyslechnou a nechají mě vypovídat. Kteří mě občas tak mimoděk postrčí někam, kam se díky svému sebevědomí třeba bojím vůbec podívat. Teď mluvím o psychoterapii, o mojí terapeutce Magdě a o mém "klíčákovi" Martinovi. Jsem ráda, že jsem je potkala, že se objevili v mém životě a že se mnou jdou po té mé cestě. Ani je neberu jako samozřejmost.

A pak je tu moje rodina, manžel a dcera, rodiče, kteří mě milují přesně takovou jaká jsem a já je za to obdivuju!

A tak Vám chci do nového roku popřát, ať i Vy najdete tu svojí cestu a potkáte na ní věci, sny, sami sebe nebo třeba další lidi, kterých si budete vážit, přijmete je s pokorou a nebudete je brát jako samozřejmost.

LidaMu :)