...PAVUČINA...

...studuju...a zároveň si vlastně plním jedno z mých přání a snů, na které jsem se těšila posledních pár měsíců.

     Sedím právě v sedacím vaku pod střešním oknem mé nové pracovny a koukám do tmy :) V tom mém snu bylo tedy nebe plné hvězd, což teď opravdu není, ale i tak je to velká paráda. Dnes mám za sebou jeden z klidnějších pracovních dnů, online hodinu angličtiny a taky pořádný kus seminárky, která zatím vypadá vážně dobře. A tak právě nastal čas na to zastavit se, trošku si vydechnout a odpočinout si. Musím se přiznat, že si tu mojí novou pracovnu hodně užívám a že je mi v ní vážně hezky. A to tu ještě vlastně nic moc není. Jen stůl, židle, počítač, sedací vak a střešní okno :)

     Je to místo, kam se můžu schovat, koukat se klidně střešním oknem do tmy a možná v té tmě zahlédnout další kousky mých přání, snů a plánů, které se tam nějak různě splétají, tak nějak podobně jako pavučina...

     Pavučina...taková pavučina působí vlastně hrozně jemně, jako něco, co se okamžitě rozplyne, když se jí dotknete, jako něco, co se ztratí, vypaří... Ve skutečnosti je ale obrovsky pevná a neskutečně pružná, vlastně tak trochu jako právě ty naše sny, plány a přání. I my splétáme dnes a denně takovou svojí pavučinu, i my natahujeme každým okamžikem další a další vlákna, která se snažíme spojit s ostatními, zachytit je na nějakých opěrných bodech. A i my můžeme mít občas pocit, že ta naše pavučina je tak moc křehká a jemná, že si jí bojíme dotknout a v případě, že to uděláme, tak se prostě vypaří. Jako lusknutím prstu, bude fuč...pufff...

     Někdy prší, fouká vítr, občas přijde i obrovská průtrž mračen nebo velká vichřice a tu naší pavučinu, kterou jsme tak dlouho a trpělivě splétali nám poničí. Ale vlastně nikdy jí nezničí úplně celou, vždycky tam zůstanou nějaké jemné nitky, které se pevně drží těch našich opěrných bodů a na kterých můžeme zase znovu začít stavět. A je jenom na nás, jestli ty naše pomyslná vlákna pavučin budeme natahovat přesně tak, jak si je pamatujeme, že asi byly natažené nebo jestli zvolíme trošku jinou cestu. Jestli tentokrát budeme odvážnější a zkusíme to jinak...vždyť možná ta bouřka nepřišla jen tak, "zničehonic", možná přišla právě proto, že je čas trošku tu naší síť poupravit, někde možná některé nitky strhnout a někde zase nějaké přidat...

     Já tu svojí pavučinu mám ráda, i když občas se z těch krásných pravidelných nitek stane jedno velké zašmodrchané klubko, které ne a ne rozmotat. Občas jsem na ní pyšná a obdivuhodně jí pozoruji a občas mi přijde úplně prázdná a smutná. Ale to záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na ní zrovna dívám.

    Znáte přece takový ten pocit, když jdete třeba v létě brzo ráno lesem a v trávě nebo mechu je pavučina, která je obalená kapkami rosy, ve kterých se odráží to ranní svěží sluníčko a kdy si říkáte, že snad nic krásnější příroda ještě nevymyslela. A o kus dál se proplétáte houštím a na obličeji a vlasech Vám zůstanou ty nepříjemné nitky utkaných pavučin, které jste právě pořádně poničili a pořád tam jsou a nejdou dolů a šimrají Vás na tváři nebo na uchu a vy si říkáte, že tohle teda příroda zrovna moc nevychytala a jste z toho vlastně hrozně otrávení. Dokonce cítíte to šimrání i na krku a při představě, že jste si s tou pavučinou nabrali i nového kámoše, který se teď prohání někde po vašich zádech, nemusí být vůbec příjemné...a přitom jste se ještě před malou chviličkou zastavili u té pavučiny v mechu a říkali, jaká je to krása...

     Vždycky je možnost, podívat se na věci, které se nám dějí různými způsoby a já se snažím to dělat. Ne vždycky to jde, a už vůbec to nejde hned, ale chce to to nevzdat a zkoušet to pořád dál a dál. Tak dávejte pozor na pavučiny... :)