PANIKA...ZASE PŘIŠLA!

     Tak jo, zase tu byla. Po tak dlouhý době se zase zastavila a dala mi o sobě vědět. Nezvala jsem jí, jsem si tím jistá, že NE. Ale v pátek přišla na návštěvu, paní PANIKA.

     Vůbec se mi o ní nechce psát, navíc mám pocit, že od pátku se tu tak nějak "potuluje", že prostě neodešla... Ale to by nebylo fér, jí tu nezmínit. Neseznámit Vás s ní a dělat že není a že už se neznáme. Bohužel pořád jo a já z toho nemám vůbec radost. Naopak. Jsem z toho taková nějaká smutná! Asi mi to je vlastně strašně líto a jo, mám z ní zase STRACH. Možná ne tak velký, jako třeba na začátku tohoto roku, ale ten strach tam je. Jen je fajn, že na ní nejsem sama! Vím, že nejsem a v pátek jsem pochopila, že i ti nejbližší lidi okolo mě jí už taky tak trošku znají a ví, jak na ní!

STRACH JE UŽITEČNÝ. STRACH POSILUJE NAŠE OBRANNÉ REFLEXY. ALE PANIKA JE K NIČEMU!

- SIMON MAWER -

     Zjistila jsem, že poslední dobou žiju svůj život "na týdny". Myslím, že je to tak díky terapii, která je právě každý týden a tak jsem si tak nějak zvykla dělat si týdenní rekapitulaci mých pocitů, úspěchů i neúspěchů. Často si říkám, ale jo, tenhle týden byl celkem fajn...nebo tohle bylo bezva, ale tady to hodně drhlo, tady už nevím jak dál, tady nevím co s tím, tady tomu vůbec nerozumím...ale ve finále tenhle týden docela šel a nebo jsem ráda, že ten týden už tak nějak končí a po terapii může třeba začít nějaký lepší nebo v něčem jiný atd.

     Dřív jsem žila ze dne na den a čekala, jestli jeden z těch dnů bude lepší nebo horší než ten předešlý. Super posun, který jsem si právě uvědomila. Když jsem začala chodit na terapii, byly týdny a týdny hnusný, plný strachů a úzkostí a mezi tím se občas zablýskl nějaký celkem fajn den, který jsem si ale ani neuměla pořádně užít, protože jsem se bála, co mě čeká zítra.  

     Je vlastně strašně krásný si uvědomit, a fakt mi to docvaklo až teď jak to píšu, že jsem už někde jinde. Že už to není stejný jako třeba před půl rokem. Že jsem dál a že jsem silnější a že se jen tak nedám. Že se ta hnusná paní PANIKA může zastavit, a že se asi i zastaví, ale že já jí nebudu živit a nebudu čekat, až zase zazvoní. Nebudu se jí podřizovat a nebudu jí před nikým tajit a ona možná jednoho dne zjistí, že už nemá cenu chodit a že u mě fakt nemá šanci. Doufám že snad někdy...!

     Každopádně přišla v pátek. A já jí nečekala, takže jsem vůbec nebyla připravená. Tak to je vždycky, nedá se na ní připravit. Přijde si, kdy chce a kdy to uzná za vhodný a někdy si vybírá vážně nevhodný situace. Mě přepadla v autě, když jsem čekala na Lucku před školou. Seděla jsem tam a říkala si, co budu odpoledne dělat a najednou jsem zjistila, že se divně chvěju. A že mi je "divně"...a že mi srdce jde jak blázen, že buší jak splašené. Dostala jsem strach a najednou tu byla. Už to nebyl jenom strach, byla to panika...začala jsem se potit, měla jsem pocit, že "nedodýchnu", začala jsem zmatkovat! V hlavě mi najel scénář "co když to je konec..., co když to teď přijde", a já nějak tušila, že tohle nezvládnu. Začala jsem přehrabovat tašku a hledat prášek na uklidnění. Vůbec jsem nevěděla, jestli ho mám, protože už jsem ho tak strašně dlouho nepotřebovala... Nemohla jsem ho najít a tím ta panika ještě sílila. Nakonec jsem ho našla, ale ne že by mě to uklidnilo. Těžko se to popisuje a vysvětluje někomu, kdo to neprožil. Myslím, že to nejde vysvětlit. Je to nelogický, ale nemáte to v tu chvíli ve svých rukou. Prostě nemáte.

     Když se snažím ten můj páteční záchvat paniky popsat, tak vidím, že rozhodně neměla takovou sílu jako dřív. Ale přesto mě dokázala vyděsit a vypnout nějaký rozumný přemýšlení. A taky vím, že ve mě zase zanechala nějaký pocit pochybností, strachu a úzkosti. V panice je taky dobrý nebýt sám, takže jsem vzala telefon a volala manželovi. Potřebovala jsem to někomu říct, slyšet ho. A tady jsem pochopila, že on už taky ví :) Říkal mi, ať jdu ven z toho auta a projdu se a že to bude dobrý.  Jediná rozumná rada, kterou mi mohl dát! Normálně by to člověk totiž udělal, ale panika Vás vypne a vy máte pocit, že fakt nevíte co dál. Všechno tohle netrvalo asi ani pět minut, ale Vám to připadá jako věčnost a víte co, fyzicky Vás to vyřadí třeba na celý den. Po těchto pěti minutách paniky jste pak tak strašně unavení, že máte pocit, že chcete jenom zalézt do postele a spát...já už ale ve tři jela s Luckou na trénink a tvářila se, jako že nic. Ono už se taky nic nedělo, jen jsem byla příšerně unavená a někde uvnitř strašně moc smutná.

OSUD MÍCHÁ KARTY, MY HRAJEME!

- ARTHUR SCHOPENHAUER - 

      Tak i tohle jsem já. I tohle je můj život. Ale já si nestěžuju! Protože to je I TOHLE ale není to JEN TO! :) Snad mi rozumíte. Přeju pěkný týden :)