...O HLEDÁNÍ, NACHÁZENÍ I ZTRÁTĚ...

Postavte člověka před zrcadlo a odstraňte z jeho života veškeré povědomí o Bohu, andělech a démonech. A pak můžete říci: Teď máš před sebou svého nejnelítostnějšího soupeře.

- Viktor Frankl - 

Nejnelítostnější soupeř...myslím, že to přesně vystihuje to, co vidíme ve chvíli, kdy se před tím zrcadlem objevíme bez všech těch masek, úprav a filtrů, bez všech těch pevných a těžko zbouratelných zdí, které si kolem sebe tak často, a to i nevědomky, stavíme. Myslím, že to je hodně zranitelný pohled a není divu, že od toho odrazu v zrcadle odvracíme oči nebo je alespoň zavíráme. Tomuto soupeři je totiž tak strašně jednoduché zase znovu uvěřit....

I já mám svého soupeře, který mě vůbec nešetří a i když jsem si myslela, že už nemá takovou sílu a převahu, tak se z našeho nedávného setkání nějak nemůžu vzpamatovat. Myslím, že jsem zklamaná, unavená a smutná, že tam ten soupeř pořád je a že má pořád tolik "keců", které je těžké neposlouchat, které je těžké neslyšet a kterým je těžké neuvěřit.

A je to snad poprvé, kdy mám pocit, že na té mé cestě za poznáním sebe sama je tak velká díra nebo tak velký kopec, že se mi skoro nechce jít dál. Kdy mám pocit, že ať se budu snažit sebevíc, tak v tom zrcadle uvidím vždycky toho soupeře, který mi bude říkat podle jakých pravidel mám ten svůj život žít, co se hodí a co ne, co ode mě někdo očekává a co mám a nemám dělat a taky na co vlastně mám nebo spíš vyzdvihovat to, na co nemám.

Jenže já nejsem člověk co se vzdává a jestli si něčeho na sobě cením, tak to je právě moje houževnatost ten život prostě nevzdat a vzít si to co mi patří. Někde uvnitř pořád plápolá ten plamínek, který mi dává naději, že se jednou do toho zrcadla podívám a budu tam JÁ a někde vzadu v koutku bude ten můj soupeř sedět v křesle a s nožkou přes nožku a hrnkem kafe už nebude mít potřebu mi ten můj život brát.

Asi jsem momentálně z toho procesu sebepoznání trochu zklamaná, což ale neznamená, že ho nemám ráda nebo že bych v něj přestala věřit. Pro mě je to cesta a tak nějak tuším a asi i doufám, že vlastně nikdy neskončí, že až jednou skončí, tak už nebude nic... Můj život se hodně změnil a i když jsou dny a někdy je jich i víc, kdy jsem zavřená sama v sobě a nemůžu ven a musím se tím vším "protrápit", tak pak je zase lépe. Těch dnů, kdy si říkám, že mi je dobře, že život je fajn a má takový smysl, jaký mu dám, že ho mám ve svých rukách, je čím dál tím více. A já si jich pořád strašně moc vážím. 

Klienti (pacienti) se kterými jsem jako peer v každodenním kontaktu jsou právě ti, komu se nejvíc snažím tuto zkušenost předávat. Zkušenost toho, že se v našem životě nic nezmění jen tak, samo od sebe. Že aby mohla přijít změna, musí přijít chuť se sama se sebou poprat a ten život si zase vzít zpátky. Že abych mohla žít a ne přežívat, tak se musím, chtě nechtě, postavit tomu odrazu v zrcadle a zjistit, s kým mám vlastně tu čest. Že se na sebe musím podívat bez všech těch masek a úprav a postavených zdí a že musím přijmout, že i tohle jsem já. A že aby mohla přijít úleva, musí se to nejdřív všechno trochu "rozbolavět".

Osobně jsem přesvědčená, že bych na téhle cestě nedošla nikdy tak daleko, kdybych po ní šla sama, čímž ale neříkám, že to nikdo jiný třeba nemůže zvládnout. Já jsem za tu odbornou pomoc obrovsky vděčná a znamená pro mě hrozně moc. A jsem vděčná i za to, že jsem díky této pomoci a díky společnému hledání našla směr a možná i určitý smysl mého života, který je pro mě obrovsky důležitý. 

Díky setkání s duševní nemocí a setkání s lidmi, kteří v tomto oboru pracují jsem potkala peery, kteří mě "učarovali" a dnes jsem jednou z nich a přijde mi krásné moci předávat dál své zkušenosti a svůj příběh a tím dodávat ostatním spolubojovníkům naději, odhodlání nebo motivaci jít dál. Jsem vděčná za každý čas, který můžu strávit s mými klienty či pacienty, poznávat je a jejich příběh a obrovsky si cením jejich důvěry mě do toho jejich příběhu pustit a jít kousek cesty společně. Sama ze své zkušenosti totiž vím, jak moc je důležité a podporující, když v některých životních etapách nemusíme jít po té naší cestě úplně sami.

Netuším, kam mě tahle moje cesta jednou zavede a kudy vlastně povede, mám sice nějakou představu, ale život občas umí překvapit... Dnes jsem přesvědčená, že moje další cesta povede přes psychoterapeutický výcvik a že téma duševního zdraví a zotavení  bude nějakou ústřední nití, která se tím mým životem potáhne stále dál a dál. Myslím, že v otázkách stigmatizace a destigmatizace lidí s duševním onemocněním je, dle mého názoru, pořád spousta práce a já doufám, že i na tomto poli dostanu příležitost předávat ty mé zkušenosti, které jsou obrovský cenné, zase dalším lidem.

...a myslím, že i tohle co dělám, tedy to, že se tu nějakým způsobem vypisuju a rovnám si myšlenky je kus terapie, a že je to jedna ze strategií, jak mluvit sama se sebou nebo se svými myšlenkami a snad jim i trochu porozumět... Jsme v tom spolu :)