...O CO SE OPŘÍT...

     Ve svých článcích se hodně často zmiňuji o sebevědomí, o sebejistotě, také o sebepřijetí a v neposlední řadě i o sebepoznání. Musím se přiznat, že pro mě tyto pojmy nejsou jenom slova. Naopak, vnímám to jako mé osobní obrovské téma, které je vlastně hodně bolavé.

     Dokonce mám poslední dobou takový zvláštní pocit, že někde uvnitř sebe mám jedno velké rozbouřené moře, které se nechce utišit. Někde v dáli to pořád hodně bouří, a to mi nedovoluje ty velké vlny, které tam momentálně hučí a přelévají se jedna přes druhou, uklidnit a udělat z nich ty malé a mnohdy příjemné vlnky, které přinášejí už jen příjemné šumění. Takové ty vlnky, které pokaždé, když se přiblíží ke břehu, jen tak lehce nadzvednou pár zrníček písku a když se vrací zpět, tak ten písek opět, jen tak lehce, uhladí a jsou pryč. Chybí mi klid. Chybí mi ticho. Chybí mi být alespoň chvíli sama se sebou jen tak, s nohama zabořenýma v teplém písku, které občas jen tak lehce pohladí ty malé vlnky, o kterých jsem tady už psala.

     Ale i to jsem já, i tenhle kus sama sebe se snažím přijmout, i když to není vůbec jednoduchá práce. I tohle je sebepoznání a sebepřijetí. Pátrat, poznat, pochopit, přijmout a jít se sebou nějak dál. Tohle není cesta na chvilku, tohle je jeden velký a dlouhý, dost možná i nikdy nekončící, trip, na který se nedá nikdy dopředu připravit. Trip, na kterém nikdy nevíte kam dojdete, co uvidíte a co to s vámi vlastně udělá. Každopádně se z této cesty už nikdy nevrátíte takoví, jací jste byli na začátku. I já jsem se změnila, jsem úplně jiná Lída, ale přesto jsem to pořád já.

     A když už tu píšu o tom moři, tak se nemůžu nevrátit k mým pocitům někde v začátcích mojí cesty zotavení, kdy jsem si často představovala, že sedím na břehu a všude okolo mě je klid, ticho, že se nic neděje. Že jsou tam jen ty malé a klidné vlnky, které jsou ale strašně známé, nudné, otravné. A já koukala dál, někam na otevřené moře, kde hučelo spoustu velkých vln a já strašně moc toužila, se právě k těmto vlnám dostat blíž, skočit do nich...ale nemohla jsem to udělat, protože jsem se zkrátka bála, že se v nich utopím. Ale jednoho dne jsem to prostě udělala, zavřela jsem oči a skočila...a neutopila jsem se! Naopak, plavala jsem, ono to šlo. Ty velké vlny se najednou staly mojí součástí, zjistila jsem, že se jich nemusím bát, že stačí mít z nich jenom respekt, ale že z nich nemusím mít strach. Ani dnes se jich nebojím, naopak, mám je čím dál raději, neumím si představit, že by tu najednou nebyly. A přesto se dostavuje pocit, kdy toužím zase po těch malých a klidných, po tichu.... Asi tak, jako když je zima a mi chceme teplo a sluníčko a když je teplo, tak chceme trochu toho stínu a chladného větříku. :) V takových chvílích mě napadá, jestli vlastně budu někdy spokojená, jestli dojdu k tomu, že tak jak to je, tak je to v pořádku a mám lehké obavy, že se mi tohle snad nikdy nepodaří.

     Ale dost možná to není jenom o nějaké spokojenosti, o vyváženosti. Dost možná je to právě opět o hledání, nacházení, pochopení, přijmutí. A určitě i nějakém zvláštním pocitu mít se o co opřít. Mít někde v sobě nějaký opěrný bod, pevné místo, jistotu, ke které se můžeme stále vracet. Dost možná to i u mě může být o tom, že teď když jsou ty velké vlny "moje", bojím se vrátit se na chvíli k těm malým, abych o ty velké, po kterých jsem tak strašně dlouhou dobu toužila, najednou zase nepřišla. Aby mi je někdo nevzal, abych neztratila určitou jistotu, kterou poslední dobou cítím. Abych neztratila jakýsi "opěrný bod", který se tu vynořil a který není ještě tak moc pevný, abych ho dokázala na chvíli opustit a odpočinout si. Je najednou ohromně těžké uvěřit, že tu je a že se mi neztratí, že u něj nemusím pořád být a hlídat ho.    

KOLÍSÁNÍ KOLEM PEVNÉHO BODU JE ŽIVOT. ŠTĚSTÍ JE JISTOTA, ŽE TENTO PEVNÝ BOD EXISTUJE.

- André Maurois -

     Co tím chci říct?! Nejspíš to, že najít nějaký pevný bod sama v sobě je jedna věc, přijmout ho a umět se o něj opřít je ale věc další a rozhodně ne automatická ani nijak zvlášť jednoduchá. A i to samotné zjištění, že tohle máme jen ve svých rukou, že tomu šéfujeme mi sami, pro nás nemusí být vůbec příjemné. Možná by bylo o kus jednodušší, kdyby o nás či naší jistotě (pevném bodu), rozhodoval někdo jiný. Pak by tu byla totiž ta možnost, že v případě, že by to "nevyšlo" nebo se něco nepodařilo, měli bychom na koho ukázat prstem, mohli bychom na něj být naštvaní, vynadat mu nebo bychom měli alespoň tu možnost mu říct..."to ty za to můžeš, ne já"... Chvíli by to mohlo být fajn, nemít zodpovědnost, ale za nějakou dobu by nás to stejně dohnalo. Takový ten pocit, že můj život šéfuje někdo jiný, že ho nežiju podle sebe, že takhle některé věci nechci a nikdy jsem nechtěla.

     Stát si sama za sebou, učit se postupně si zase věřit, důvěřovat nějakému svému "vnitřnímu hlasu" a postupně se o něj umět třeba i opřít je něco o co se snažím já, co si vlastně i teď, ve čtyřiceti, pořád osahávám, učím se a myslím, že to má smysl. A to v jakémkoli věku!

     Vzít život do vlastních rukou, otočit svůj pohled od druhých k sobě či do sebe, nastražit uši a otevřít se všem emocím, které s tím přicházejí...už jenom myšlenka na to, že tohle zkusím, může být první krůček na vaší cestě za zotavením a já na ní jdu s vámi! :)