PODZIMNÍ MELANCHOLIE...
Taky se díváte na tu fotografii nahoře? Na to krásné tmavě-oranžové spadané listí? Na tu řeku, která si tím korytem teče přesně tak rychle, jak momentálně potřebuje? Jak omílá ty velké balvany, porostlé zeleným mechem, který využil ty krásná vlhká místa studených kamenů a rozprostřel tam ten svůj zelený koberec? Na tu skálu, která tam stojí patrně už několik staletí a udává tím pádem té řece určité hranice, kudy může téci a kudy už ne? A co ty břízy, které lemují břehy té řeky a které už patrně shodily všechny své původně krásně šťavnatě zelené lístky a které podzim proměnil na lupeny podle jeho podzimní barevné palety? Já nevím, ta fotografie takhle jak je, je prostě nádherná a na mě z ní padá nějaká podzimní melancholie a asi mě i docela dojímá...
Umím si představit, že bych si k této řece dneska sedla a seděla tam tak dlouho, dokud bych nenašla nějaký svůj vnitřní klid, který by mi dovolil tohle místo opustit. Možná by ta řeka všechnu tu mojí nervozitu, neklid a myšlenky někam odplavila, někam daleko. To bych si asi moc přála! Seděla bych zachumlaná v nějaké teplé dece, v tom nádherném lupení, zády opřená o jednu z těch bříz a sledovala, jak si proud pohrává s vodou, jak někde běží rychle a někde zase pomaleji nebo jak si podzimní větřík pohrává s těmi lehoučkými barevnými lupeny, jak je zvedne do vzduchu, zatočí s nimi a oni úplně lehce a pomalu dopadnou na vodní plochu a proud je unáší někam daleko. NĚKAM DALEKO!
Někde jsem teď četla krásné přísloví nebo je to možná citát někoho známého či neznámého a je taky o řece, no tedy, alespoň se tam o řece mluví...
NETLAČ ŘEKU, TEČE SAMA!
Čtyři slova, která mi dávají strašně velký smysl. Čtyři slova, která dokážou vystihnout přesně to, co vlastně dělám celý svůj život a co mi bere spoustu energie. A přesně tohle je jedna z věcí, na který se snažím makat každý den! Netlačit řeku, netlačit na pilu, mít trpělivost, nechtít všechno hned, nechat to být... PROSTĚ A JEDNODUŠE NETLAČIT ŘEKU, PROTOŽE ONA TEČE SAMA! Zní to tak jednoduše a tak srozumitelně a jasně, ale uklidnit se a nechat to být, to je něco, co mě stojí spoustu sil. A když říkám spoustu, myslím tím fakt spoustu! :)
Ale říká se a já tomu věřím, že tvrdá práce se vyplácí. A hlavně, tuhle tvrdou práci nedělám pro nikoho jiného, než jen sama pro sebe. A to je asi to nejvíc, co pro sebe člověk může udělat. Makat na sobě a pro sebe! Jednou mi moje terapeutka napsala, na můj povzdech, jak je to všechno těžký, že to není jednoduchá cesta, ale přináší zisky na celý život. Rozumím tomu čím dál víc :) A určitě je to i tím, že už jsem schopná vidět výsledky. Ale i na ně jsem si musela nějakou dobu počkat...
Možná všechno to, co píšu někomu nedává vůbec žádný smysl, možná mu to přijde i směšný nebo nedůležitý. Pro mě je ale tohle všechno neskutečně důležitý, třeba jen to zastavení a uvědomění si a posouvá mě to k nějakým svým snům, k nějaký spokojenosti a k tomu, abych si mohla říct, že můžu prostě JEN TAK ŽÍT!
...a tak nic nechci, neplánuju, neřeším, šetřím dech...
… a tak nic nechci, neplánuju, neřeším, jedu na volnoběh...
(Xindl X - Volnoběh)
PS: Kdyby ty červený sluchátka dělaly vážně to, co mají na svědomí v tom klipu, pak bych jich koupila snad celý vagón a rozdávala a rozdávala a rozdávala.... :)