NEPROŠLAPANÁ CESTA...

Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy zahlédnete nějakou pěšinu nebo cestičku, o které moc nevíte kam vede a už vůbec netušíte kam vás vlastně zavede. Jediné co v tuhle chvíli víte je to, že vás něčím přitahuje, že vás "volá" a že se po ní zkrátka musíte vydat. Teď hned...ať už vede kamkoliv...

Cit se ve mě probudil dříve než myšlenka. Nic jsem nechápal rozumem, všechno jsem cítil.
- Ludwig Van Beethoven -

Tak něco podobného teď cítím já a upřímně, tuhle touhu necítím poprvé v životě, ale je to taková nějaká opakující se potřeba...potřeba vydat se pěšinou, po které vlastně skoro nikdo nikdy nešel a nechodí. V tomhle případě nejsem tedy úplně první, ale že by byla už nějak vyšlapaná, to tedy vážně není. A právě O TO VÍC MĚ LÁKÁ.

Ta pěšina, o které tady píšu, je to "MOJE" peerství. Proč je slovíčko "moje" v uvozovkách? Protože moje je a není. PEERSTVÍ je tu v podstatě od dob, kdy spolu lidé začali žít a komunikovat, předávat si zkušenosti, zkrátka SDÍLET a utvářet komunity. Stavění na vzájemné pomoci vlastně prapůvodně tvořilo základní kámen při práci a fungování nejrůznějších spolků nebo cechů. Ale až 20. století a formování hnutí ANONYMNÍCH ALKOHOLIKŮ nebo RECOVERY INTERNATIONAL (peer skupiny pro bývalé psychiatrické pacienty) přineslo větší rozmach peer podpory a pomoci a s koncem tohoto století pak přichází i deinstitucionalizace psychiatrické péče, tedy přesunutí péče z ústavů či nemocnic zpět do komunit, což opět vedlo k většímu využití LIDÍ SE ZKUŠENOSTÍ tedy PEERŮ. 

V České republice se první peeři (peer lektoři) vyškolily už v roce 2013-2014 a od té doby jsou postupně peer pracovníci zapojováni do multidisciplinárních týmů v rámci péče o duševní zdraví. Kolik peer pracovníků momentálně vykonává v nejrůznějších organizacích tuto pozici se mi bohužel nepodařilo dohledat, ale dostupné informace hovoří o tom, že v ČR je momentálně aktivních asi 250 peer pracovníků a i Národní akční plán pro duševní zdraví 2020-2030 počítá s dalším proškolováním a také zavedení této profese do Národní soustavy povolání, což tedy bylo původně v plánu do roku 2023 :-/. Momentálně, tedy v roce 2025, PEER PRACOVNÍCI fungují a VYKONÁVAJÍ SVOJI PRÁCI v nejrůznějších projektech, v psychiatrických nemocnicích či neziskových organizací i se dále školí, ovšem BEZ stabilního právního rámce. A to je tak trochu na naštvání! 

Tolik ale ve velmi zkrácené verzi k nějaké "historii" peerství, která mi ale přijde důležitá právě k většímu pochopení toho, po jaké pěšině já se to vlastně vydávám.

Peer poradců nebo peer konzultantů, kteří by právě peerství zkoušeli přinášet a nabízet ve veřejném sektoru tady opravdu moc není. Oficiálně vím o dvou lidech, které jsem zaznamenala, když jsem se rozhodovala, jestli udělám ten krok a na tuhle pěšinu, která vede více k lidem a k veřejnosti, se vydám. No, vydala jsem se...vůbec nevím kam dojdu, nevím co a koho na téhle cestě potkám, ale vím, že kdybych to neudělala, tak bych neměla klidný spaní (i když to já nemám vlastně nikdy :). 

Já už jsem v několika starších článcích tady na JenTakŽít psala o tom, že někdy prostě zavřu oči, skočím a doufám, že ty křídla mi narostou až cestou...a myslím, že právě tohle je ten případ. A jako trošku cítím, že se klubou :) Pomalu a nejistě, ale já je cítím, což tedy rozhodně neznamená, že se nebojím, že si tentokrát třeba i pěkně natluču pusu.

"Všechno se zdá nemožné, dokud to neuděláš."
- Nelson Mandela -

Peerství je krásná věc. Mám možnost se téhle "profesi" věnovat už přes tři roky a další snad 4 roky předtím jsem jí velmi obdivovala. Ve své práci se potkávám s lidmi (klienty i pacienty), kteří mají nejrůznější problémy a úzkostně depresivní problematika je jen jednou z nich. Nicméně, DÍKY SVÉ ZKUŠENOSTI je mi nejblíž. A musím říct, že MI TO všechno DÁVÁ ČÍM DÁL VĚTŠÍ SMYSL. Přinášet svůj PŘÍBĚH, svojí SEBEZKUŠENOST, svoje PROŽÍVÁNÍ lidem, kteří se v tom svém ZATÍM třeba VŮBEC NEVYZNAJÍ, dodávat jim VÍRU a NADĚJI v MOŽNOST ZMĚNY, MOTIVOVAT je a dodávat jim ODVAHU v práci na sobě a hledat a POZOROVAT je při JEJICH PRVNÍCH KRŮČCÍCH na cestě zotavení, to mě, DOUFÁM, nepřestane snad nikdy naplňovat. Je zkrátka hezký být u toho, je úžasný to sledovat...a je skvělý si uvědomit, že i se mnou na téhle cestě, právě u těch prvních krůčků někdo byl a že třeba prožíval to samé nebo něco, co tomu mohlo být dost podobné. TOHO SI MOC VÁŽÍM.

A tak tu mám teď asi potřebu přemýšlet nahlas :) Mám potřebu s vámi sdílet zase další kus MÉ CESTY ZOTAVENÍ. Mám totiž pocit, že tohle období, kdy jsem si OTEVŘELA svojí VLASTNÍ PEERSKOU PRAXI a snažím se tuhle úžasnou FORMU PODPORY a POMOCI přinést i mimo zdi psychiatrických nemocnic a organizací, mě zase POSOUVÁ o nějaký level DÁL. Je to zase PROCES, který NEPŘIŠEL JEN TAK...neprobudila jsem se jednoho rána a neřekla si: "...tak teď mám super nápad, budu dělat peera veřejně...i mimo nemocnici...to ještě nikdo nedělá...tak to budu dělat já..." :) 

Sen se nestane skutečností prostřednictvím nějakého kouzla. K tomu potřebujete odhodlání a tvrdou práci.
- Colin Powell -

Za tímhle rozhodnutím JE SPOUSTA PRÁCE, spousta PRÁCE SAMA NA SOBĚ. Spousta přemýšlení, rozhodování, hledání toho, O CO SE V SOBĚ a VE SVÉ PRÁCI mohu pořádně OPŘÍT, zjišťování a dohadů sama se sebou, jestli takhle "UŽ JSEM DOST", jestli už je na to správný čas, jestli o to bude mít někdo zájem a jestli vůbec někdo z lidí "venku" tuší, KDO ŽE JE TO PEER apod. Taky spousta PRÁCE S KLIENTY v nemocnici, kteří na tuhle podporu skvěle reagují. Ale taky spousta UČENÍ SE, studování, objevování nových cest v rámci péče o duši, ukotvování se v tom, jak zotavení vnímám já a co se píše v odborných knihách. Jestli se něco někdo protíná, propojuje, jak co funguje očima odborníků a jak jsem si to zažila a zažívám já...UFFF!

Mohlo by se zdát, že peerovi STAČÍ JEHO PŘÍBĚH A ZKUŠENOST. Že tím tahle profese ZAČÍNÁ a KONČÍ. Za mě je to NESMYSL a přijde mi vážně naprosto krátkozraké, když tenhle názor zavnímám. Osobně jsem přesvědčená o tom, že pro člověka, který se ROZHODL BÝT TU, v rámci své profese, PRO DRUHÉHO člověka a to na jakékoli pozici, práce na sobě sama vlastně NIKDY NEKONČÍ. A musím se přiznat, že i tohle je jedna z věcí, která mě na té mé profesi NESKUTEČNĚ BAVÍ. Že díky své práci, díky lidem, které potkávám (spolupracovníkům i klientům) se každý den něco nového učím a zároveň i já sama něco předávám dál. 

KAŽDÝ PEER JE JINÝ, tahle profese nejde dělat "přes kopírák". Každý si s sebou nese svůj JEDINEČNÝ příběh. Každý je v nějaké SVÉ FÁZI Zotavení. Každý z nás jinak citlivý, jinak přemýšlí, pochází z jiného prostředí a každý z nás má své "bolavé místo" někde úplně jinde. Každý je jinak komunikativní a každý z nás vnímá Zotavení po svém. Každý ve své práci také předává něco trochu jiného a každého z nás to táhne možná i trošku jiným směrem. Někdo chce především sdílet svůj příběh, někdo chce ale spíš lektorovat a vzdělávat ostatní, někdo má zase daleko větší potřebu být součástí nejrůznějších projektů, spolků, organizací a podílet se třeba i na metodikách a ukotvení peerů v systému péče. A někdo tu chce zkrátka "jen" být pro druhé a někdo si zase chce ZALOŽIT SVOU VLASTNÍ PEERSKOU PRAXI a být lidem ještě blíž :) 

Ale všichni se nakonec někde potkáváme. Všichni jsme si něco zažili, dost možná i stále zažíváme a dost možná jsme i pochopili to, že se touhle zkušeností buď můžeme NECHAT ZLOMIT a každý den jen tak PŘEŽÍVAT nebo jí vzít a OBRÁTIT VE ZKUŠENOST, která nám dala šanci ve svém životě ZAČÍT DĚLAT VĚCI JINAK. Mě určitě dala možnost PŘEVZÍT ODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT, potkat sama sebe, poznávat se a žít o něco klidněji a spokojeněji. A to je to, co si nechci a možná ani nemůžu NECHAT PRO SEBE.

A tak fakt nevím kam na téhle cestě dojdu. Ani netuším, jestli na ní najdu něco co hledám, protože možná úplně netuším, co to má vlastně být. V tuhle chvíli spíš cítím touhu a potřebu po novém poznání, po dobrodružství, po objevení další cesty, jak přenést svojí zkušenost tam kam patří...k lidem, kteří zatím třeba ještě neví...k lidem, kteří možná taky touží po objevení, poznání nebo dobrodružství...

vaše LidaMu