NENÍ POZDĚ ZAČÍT JINAK...
Je to pravda! Teď už to vím! Začít znovu, myslím v životě, to prostě jaksi nejde. Nemůžeme jednoduše zmáčknout tlačítko DELETE nebo BACKSPACE a začít úplně od začátku. Život se "na nečisto" prostě žít nedá.
Ale zastavit se, vzít svůj život do rukou a začít nějak JINAK, nějak, aby to všechno dávalo větší smysl, aby přišlo uspokojení, radost, přijmutí..., na to NENÍ NIKDY POZDĚ! A to i když Vám to tak možná připadá. I já si moc dobře pamatuju, že jsem byla naprosto přesvědčená o tom, že už jsem v životě VŠECHNO prošvihla a že mi ten vlak prostě ujel...
ZAČÁTEK JE TA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ SOUČÁST KAŽDÉ PRÁCE.
- PLATÓN -
A toho pocitu se nešlo jen tak lehce zbavit. Já tomu pocitu vážně věřila! Žila jsem totiž v minulosti, která mi tehdá přišla strašně NEFÉR! Nefér vůči mě. Nadávala jsem na "osud", na to, co se mi stalo. Hledala jsem pořád odpověď na otázku, PROČ si ten "osud" vybral zrovna mě a PROČ se mi stalo, to co se mi stalo. Zůstala jsem uvězněná ve svém životě někde před osmi lety, ale přitom roky ubíhaly. Čas se nezastavil. To jen já jsem zůstala někde "mimo dění".
A teď? Teď jsou tady často chvíle, kdy si právě tohle všechno uvědomuju. Kdy přichází takový "střípky", který se objevují občas někde uvnitř mě a totálně mě rozsekají. Kdy je mi jasný, že už NECHCI být "mimo dění", že CHCI strašně moc být součástí toho, co se děje teď a tady. ŽE CHCI PROSTĚ ŽÍT! Žít svůj život úplně se vším, co přináší. Se všemi radostmi, starostmi, smát se i se s ním prát, vyhrávat i prohrávat (to ale jenom někdy :). Vnímat, prožívat a cítit všechny ty svoje bouřky, které tady jsou a budou a po těch bouřkách cítit to sluníčko, které umí tak krásně a příjemně pohladit...
Těch "střípků", které přicházejí, je obrovsky moc. Někdy si až říkám, jestli to všechno dokážu "ustát". Jestli mě to neporazí. Většinu těch "střípků" si nechávám pro sebe, nemůžu a ani nechci je rozhazovat dál. Některé ty "střípky", když se dostanou opravdu blízko ke mě, dokážou tak moc zabolet, že se mi chce až zakřičet bolestí. A některé naopak tak nádherně obejmou a pohladí po duši, že se zase musím na chvíli zastavit a tu malou nebo i větší chvilku si s nimi prožít. Není to jednoduché, i když by se to mohlo zdát. Bolí to! Někdy vážně hodně! A právě to mě vlastně hodilo myšlenkama zase zpátky, na začátek terapie.
JE DOST ČASU NA VŠECHNO A VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS.
- ROGER ZELAZNY -
Najednou jsem před sebou viděla vysoký dřevěný most a na něm sebe. Sebe, jak stojím někde uprostřed, jsem opřená o zábradlí a rozhlížím se po okolí. Vzpomínala jsem, jak jsem na ten "most" vstoupila a jaká ta cesta byla. Moc dobře si to pamatuju a cítím to, jako by to bylo včera. Moc bych si přála, abych NIKDY v životě na tyhle pocity nezapomněla. Abych si je pomatovala napořád. Abych NIKDY nezapomněla na to, jaký to bylo, když jsem na tom "mostě" potkávala sama sebe a i to, jak jsem postupně chápala, KDO vlastně NEJSEM!
Mám pocit, že jsem v nějakém období, kdy se to prostě "láme". Kdy najednou, asi i díky každému tomu malému "střípku", chápu, KDO vlastně JSEM! A hlavně asi vím, KDO CHCI být a taky cítím najednou nějakou odvahu na to, že si to sama sobě dovolím. BÝT SAMA SEBOU...
Představa toho mostu mi dělá vážně dobře. Jsem venku, fouká příjemný větřík, svítí sluníčko, ve vzduchu je cítit snad už i to jaro, dole teče potok, zpívají ptáci...a MĚ JE DOBŘE! Jsem klidná, spokojená, odhodlaná, zvědavá, asi tak jako vždycky, když se na tom "mostě" ocitnu. A hlavně tam nejsem sama. A možná i díky tomu je tam tolik toho klidu... Díky tomu, že tam prostě NEJSEM SAMA! (...toť další "střípek"...)